Pulitr rtěnku nenosí

2. dubna 2017 v 15:51 | Envy |  Vržena katapultem
Příšlo jaro, ožila jsem. Zima byla krušná, nechtěli jsme z ní vzejít jako vítěžové, tenkrát bylo pro nás jednodušší to ukončit. Přežili jsme ztrátu Velblouda.
Příšli jiní, další lidé. Uzávírám s nimi podivné pakty.
Smlouvy o životě. S nebo bez.
Chvílemi je to to samé. Mám skrz toto vlastní rozum. Cestu. Filozofii. Averzi.
Někdy už mě to nebaví, ji taky, jsme jí k smíchu. A přesto to dělám a pak sedím a piju. Piju, dokud nevidím dna, piju, dokud nedivím skrze dno. A pak piju znova. Lidi mě štvou. Kladou pasti na mé cesty. Copak neví, že se to nedělá?
Nesnáším pěnu, tu nabubřelou čepici, co nasadím, když zas nové dolévám. Jsem zahořklá, plná chmelu. Zloby a lítosti. Speciální koření. Prodám se sládkovi jako tajmé poselství. Speciální přísada.
Avšak je světla na konci cesty, na konci tunelu. Působí chladně a odměřeně.
Světlo, v jehož područí chladící kredence, rdí se další lahváče.
 

Jako ony

31. března 2017 v 21:19 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Netuším, jak těžká bude cesta, nevím, zda mám nějakých bezbolestných alternativ. Či zda se můžu nachvíli zastavit a vydechnout. Jsem malá liška a plížím se lesem. Plížím se po své cestě, plazím se nízkým porostem, životem. Bojím se honců.
Kráčím po tvém boku, proti tobě. Nastávají okamžiky, kdy jsi mým nejhorším nepřítelem.
Kypím, utíkám a zase se vracím, bez zájmu očkem pozoruji, zda se zajímáš. A znovu kopu, odháním tě. Nebylo to dostatečné. Jsem okopaná kobyla nesnášící nezájem.
Jsem žárlivá šelma, která rve vše kolem. Mám uvnitř sebe strach, nejsem ti dost dobrá. Nejsem zajímavá. Nejsem...
Mám v tobě tisíc lásek a jen jednu zášť. Ta ale živí vše kolem mne. Hluchá k praskotu stromů, hluchá ke kvílení hvězd. Vháním se do propastí, následuji svoji slepou tvář. Následuji žár předešlých nocí a chci je zpět. Chci zpět to nedomrlé mládé, které jsem ti napospas vydala. Nebyl na to ten správný čas.
Co je dáno, už se nevrací.
Jsem malá liška, která chce zpět svou čest, nechci být do masa sedřená, nechci být jak nahá. Nechci světu odhalit své kořeny. Nechci se rdít hanbou. Chci být nejvyšší z nízkých, protože mezi ně jsi mě vehnal.
Chci být vyšší než ony, lepší... Kříží mi cestu, staré otrhané, hnusí se mi. Ale jsem jen další z nich. Snažím se od sebe utéct, snažím se nebýt sebou. Jsou dávné stíny, tak moc blízké, tak moc skutečné. Nemohu spát, jednou mě zničí.
Hnusí se mi jejich klíny, nejsem o nic lepší...
Jsem ztracená, nechtěná sama sebou. Jsem svým nejvyšším soudcem, propastí na konci cesty. A ony mě v ni ženou.
Snad šlo by zapomenout?
Snad šlo by být zase sama sebou.

Snad není to tak

4. února 2017 v 20:58 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Ležím tiše, nevnímám. Nežiji, nedýchám, nesním. Pláču.
A ty slané perle, rozdírají mě, vysušují a snad i balzamují zevnitř. Bojím se. Bojím se vydat na tu cestu, co pro mě připravují, radši bych setrvala zde. Zde ve svém dolíku. Na rodné hroudě.
Ale větry mě chtějí odnést, viklají mnou a já se bojím, že není jistot, ale jen iluzí. Že není pevné půdy pod nohama. Že jsem marně doufala ve vyrovnanost misek vah. Že jsem tiše doufala ve falešné.
Unášejí mě tiché proudy, do temných ztracených řek. Snad nebudu další tichou Ofélií. Nechci koronu z podvodních řas.
Snad žila jsem dobře a nedoufala v bláhové, snad mé srdce bylo moudré a bude statečné, aby vytrvalo na cestě, kterou si zvolilo. Snad tam budou proudy mírnější. A tiché malé usušené a nešťastné útroby zas rozkvetou, zas přivedou k rozumu tu nerozumnou a spící vlasatici.
 


Tiché

16. prosince 2016 v 21:01 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Toužíme se uchýlit k tichému bezelstnému spánku. K zimnímu zapomnění a tiché arii padajících zmrzlých hvězd.
Schoulit do se do malého nic netušícího klubíčka. Být jen sámi pro sebe, být jen sami sebou. Odhodit spoustu těch nucených hávů. Hávů, které na nás navléká neoblomný svět kolem. Skrýt každičké místo holé kůže, jež čpí svébytností. Zakrýt to všechno, nelze nic spatřit. Zapojit se do hloučku stejně oděných nešťastných tváří. Těch, kteří chodí skrz holé mrazy nepoctivých zim.
Vyčkat na ten okamžik, chceme vyčkat na ten okamžik, kdy nebe proříznou malé padající hvězdy. Střípky šedého zrcadla nad námi. Abysme mohli tiše ulehnout k zimnímu spánku. Abysme mohli na chvíli vydechnout. Schoulit se do klubíčka proti sobě. Bez hadrů, které nám svět nutí. V prostřed teplého pelechu. Tiché.
Spící, prosté všech svých hávů.

Mořské svědomí

7. října 2016 v 19:59 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Stojím bokem ode všeho... ale toužím zasáhnout, zdá se mi ale, že nic není pro mě dost blízko, abych mohla do dění zasáhnout.
Jako bych napřahovala ruce proti příliš silným mořským proudům, proti bouřlivému větru, v prostřed tmy. Zdám se být slepou sama sobě.
Choulím se ve tmě a blíží se další tichý mráz. Blíží se stejně zákeřně jako vždy, nezbavil se svých špatných mravů. Vše zůstává na oko stejné. Není tomu ale tak.
Drtím se tíhou sporů, které neexistují. Dusím se vlnou nevyřknutých výčitek.
A začínám si být lhostejná.
Promrzlá.
Tapající ve tmě, marně křešu kameny, abych v sobě zas roznítila jiskru. Abych rozlítila nový oheň, který rozbije tu monotónost kolem. Abych vrhla světlo na to, co mě trápí.
A třeba to uvidím z nového úhlu, třeba se ukáže, že se celou dobu mýlím a na karty se dívím z rubu. Třeba jsem mylná od svých počátků.
A možná jen zjistím, že můj pohled není zas tak chybný. Že se kolem brousí nože na mou hlavu, schované pod rouškou nic netušící tmy. A mé obavy jsou správné.
A já jen doufám, že jednou nezjistím, jak moc jsem nahraditelnou.

Žalm třetí

22. července 2016 v 20:51 | Envy |  Vylezlo z Černé díry


A na mých cestách je prázdno...


Asi jsem blízko

16. července 2016 v 21:48 | Envy |  Vypalte jámu vlčí!
Hledali jsme oporu, pevného bodu na vratkém mořském dně, které teď obýváme. Nemůžeme se nadechnout, bojíme se návalu té vodní masy nad našimi hlavami. Jsme věžněni v našem novém světě.
A nad hlavou nám brázdí cizí plachetnice. Snad nabízí mi dlouhých lan, která by mě snad mohla vytáhnout zpět na hladinu, zpět na světlo světa. Ale snad se bojím, snad ještě nedůvěřuji. A tak raději vykopávám nové jámy. A stíny, co z ní lezou... shledávám v nich nových bratří. Ztratili jsme touhu zachovat se pro další čas.
Tak moc jsem hledala záchrany, ale teď v sobě jen nacházím unilost k tomu něco měnit. A přesto toužím změnit vše.
Toužím vypalit ty jámy, vyhnat ty, jež mě rdousí, bláhově se s nimi teď bratřím. Našla jsem v nich stálost, kterou okolní svět postradá. Pravidelně se vracejí. A decimují vše, co před ně padne, na co narazí. Ale toto nechci.
Tak to nemá být.
Chci být tou, co jsem bývala, ukázat ti ten pravý morek kostí, ten který mě poháněl vpřed. Chci, abys mohl vidět tu bojácnou, prchlivou a přímou dívku. To už ale dávno mořské proudy smyly. Jsem si cizí.
A cizí je mi i svět kolem. Už neznám tu, která mi byla nejbližší.
A nevím kudy kam...
A snad hledám oporu, kterou jsem teď nahmátla.

Něco čekáme

19. června 2016 v 20:12 | Envy |  Tříbodový hod na odpadkový koš
Vytáhla jsem paty z domu, z rodné kotliny, opustila hroudu, kde jsem přišla na svět, sama k sobě a odsoudila se stát se dalším tichým poutníkem. Možná, že už neznám cesty ke svému hnízdu, kde jsem poprvé pozorovala hvězdy nad sebou. Možná, že už mě tam ani nechtějí.
Svět je jeden dravý proud, ale každý padáme do jiného vodního víru. Máme jiných cest. Vybíráme si svých vlastních cílů. Pocházíme ale od stejných kořenů, pláňata jednoho a toho samého stromu. Dopadli jsme daleko.
Snad ani nejsme podobni těm před námi, proto volíme tak krkolomných cest. Chceme prošlapat si svou vlastní pěšinu a třeba jen toužíme nesmyslně zpřetrhat poslední pouta.
Snad jako by nám zastřihovali křídla, neviditelné perutě, které nám slibovaly svobodu. Vrženi ve dravou vodu, toužíme po výšinách. A třeba nám jednou bude dáno. I těm bláhovým.
Možná že lepší zítřky čekají na jedno oslnivé ráno a pak vše bude jiné. Třeba se dočkáme dříve než tomu budeme schopni uvěřit a pak se pyšně vrátíme do oněch končin, ze kterých jsme vzešli.
A třeba opustit je, byl poslední hřebík do rakve...

Větve jsou prosty hrdých valkýr

12. ledna 2016 v 20:35 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Pověs mě na větve mocného Iggdrasilu, ať si navždy zapamatuji mocnou, modrou zář oblohy nad námi. Ať si navždy do paměti vryji stálé cesty nevyzpytatelných hvězd, ať ještě jednou pozoruji cesty jejich bosých bílých nohou.
Pověs mě na větve Iggdrasilu a pomalu stahuj kůži, ať žádný runa neuteče tvým očím. Čti můj příběh a pak ho zas zapomeň. Jen si pamatuj ty zelené oči, který splývaly se zelení stromu, ze kterého jsi chtěl vyřezat svůj luk. Já měla být tvůj šíp.
Měla jsem být nepolapitelná jako tichá laň uprostřed lesů. Běloskvoucí jako čerstvý sníh, který na zem poslal Ódin při jedné za svých nočních bouří.
Vyřež ty žebra, ten korzet, který mě tak svazuje. A vryj do nich slova, přidej k té záplavě run, v tiskni do nich písně, které už dávno nezpívám. Snad potom uroní slzy i samotná Freya.
A osedlej Sleipnira a nech mě tiše vrůst do věčného Iggdrasilu. Ukaž světu ruce s rudými runami na nich. Ukaž, co jsi dokázal s nespoutanou valkýrou.
S padlou valkýrou.
Neboť jsem si tě vybrala.

Ještě jsem neřekla dost!

9. ledna 2016 v 21:49 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Uvnitř stále ještě zní ta samá symfonie, už tolik let se rozeznívá ve vlhkých dutinách, zalézá do každé možné skuliny. A prostupuje vše, co je aspoň trochu živé. Ano, tak to má být. To máš slyšet, když překotné utíkám, když se jen znuděně procházím, když ledabyle vyklusávám napříč svým životem.
Svým pohybem rozmetávám staré pořádky a nutím vše vymýšlet nový řád, nic nesmí ustrnout. Zkostnatět. A má žebra piští jako píšťaly pod údery dechu - starého, šíleného varhaníka.
Šíleného úplně stejně, tak jako před léty, když teprve přišel na svět. Rozhodl se hrát, zkoušet, co vydržím, drtit mě pod svými prsty.
A já se mu poddávám, jsem mu plně odevzdaná. Nevinná, ležící, snad nezkušená holčička. Zmítá se mnou život. A já se vznáším ve vzduchopráznu. Ale nejsem bezbranná, umím říct dost a nastolit své pořádky, ideje pro daný čas.
Dokáži zadržet dech, umlčet ruce toho starého blázna, zastavit nové přestavující se pořádky, zapřít samu sebe. Snad se přitom ztrácím hluboko, hluboko ve své melodii, která neutichá. Neutichá ani když se snažím být hluchá sama k sobě. Když se snažím celá utichnout a stát se pouhou ozvěnou okolí, pochopit ostatní, uslyšet jejich vlastní melodie, jejich písně. Uslyšet tu tvou. Už jednou jsem jí byla na doslech. Už jednou jsem témeř slyšela. Ale mé srdce se třáslo příliš hlasitě, dech všechno přehlušil. A snad jsi za to rád...
Snad ten okamžik zanedlouho příjde, melodie tiše utichá, jen tiše probublává pod tím, co v nás všech zaplavuje plíce a pokouší se o rozum. Usínám, ale jsem daleko, dál než bych si přála být. Tady nic neuslyším, neodhalím tvá tajemství.
A proto se nechci jen tak lehce vzdát, jsem jen ta zatracená holka, co čeká na podaný prst, aby ukousla celou ruku, skočila po příležitosti. Tak jen hraj, hraj dál!
Protože já jsem ještě neřekla dost!


Kam dál