Seznamme se...

15. července 2011 v 14:26 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy

Seznamme se...

Uprostřed dvora starého činžovního domu, kde se pomalu a ostýchavě rozlíval stříbrný měsíční svit, se schoval vchod do domu. Dřevěné dveře s oprýskaným lakem napůl vysazené z pantů, které se ve větru lehce pohupují, a za nimi ty staré rozvrzané schody. Dřevěné schody, co Vás vítají vrzáním, které se podobá vzdechům jak se namáhají, aby svého nhavštěvníka unesly. Na zdech chodby se schodištěm vysí v cárech oloupaná zašedlá omítka, která se vlehkém průvanu pohupuje a mávávám tak na pozdrav. Na konci chodby postávají spousty dveří, připomínající otevřené chřtány nestvůr, všechny všek pečlivě zavřené. Až na jedny na ty přímo proti schodům, jen tak ledabyle pootevřené dveře lákající nahlédnout do pokoje za nimi. Přistoupíte k oněm dveřím a lehce do nich strčíte, dveře se otevřou za srceryvného kvílení pantů. Vstupujete do pokoje, proti dveřím okno do dvora, jenž zdobí pouze otrhaná záclona. Místnost je naprosto nevybavená, ničím co by každý člověk potřeboval k životu. Jediné co zakrývá nahotu místnosti jsou hřbety knih, zprohýbané hřbety knih, které jsou vyslkádané do polic všude kolem až tvoří mozaiku z vybledlích barev. Tady v místnosti je svit stříbrného kotouče brazdícího oblohu, ještě ostýchavější a tak přes otrhanou záclonu pronikají jen nejodvážnější paprsky. Vzadu místnosti se něco hnulo. Pomalu se otáčíte k místu kde jste pohyb zahlédly, v nejtemnějším koutě místnosti se krčí malý dřevěný stůl, který se tváří že nikdy neopustil své místo u chladné zdi. A znovu se nad stolem něco hnulo, malý předmět, který dopadl na stůl a přisvém pádu odrazil od sebe část nejodvážnějších paprsků, jenž pronikly až do temných končin místnosti, a ukázal svou jasně bílou barvu s rudými skvrnami. Opatrně se přibližujete a Vaše oči zaslepené tmou okolo vidí stále víc. Za stolem na židly, která se napůl vznáší ve vzduchu a pouze dvě zadní nohy má pevně na zemi, připomíná odvážného akrobata. Na jejích berdech však někdo sedí, osoba malého vzrůstu a nepřirozeně vychrtlé postavy. S kůží jako alabastr, která se zdá takřka průsvitná. Osoba sedící s hlavou sklopenou a obličejem zakratým dlouhými tmavými vlasy, se neustále soustředí na svou činnost. Pomalu, ale rozhodně tahá kartu za kartou z balíčku a házíje do vzduchu. Karty se za svého letu přetačí a třepetají jako noční motýli, potichu šeptají o svém letu a osudu do té doby než jako mrtvé dopadnou na hromádku již vyhozených karet. Už nějakou chvíli pozorujete mlčky osobu, když najednou zvedla hlavu. Dívčiny vlasy se náhlým pohybem vznesy do vzduchu, ale za nedlouho spadly jako tvamá pírka na její ramena. Její smaragdové oči se však na dlouho zabodly, neznámo jak hluboku, do Vaší duše. Oči tak zelené a hluboké až se v nich ztrácíte, Vás poněkud lhostejně pozorují a po chvíli se opět vrací ke svému balíčku karet. Potom co vás pár zelených očí přestal sledovat, se ve Vaší duši rozhostila jaká si úleva. Měsíc se na obloze posunul a tak do holé místnosti začalo pronikat mnohem víc světla. Divka ovšem ani jednomu faktu nevěnovala sebemenší pozornost a dál vytahovala a házela karty z balíčku. Oknem náhle profoukl závan větru a nadzvedl Vaše i dívčiny vlasy, v onu chvíli vyhodila divka do vzduchu poslední kartu. Pikové eso. Pozorně sledovala svýma očima jeho třepotavý let vzduchem, a teprv potom co karta dopadla na stůl, od ní dívka odtrhla oči a opět je zabodla do Vaší duše jako chladnou čepel bajonetu. "Seznamme se... jmenuji se Envy. Pouze Envy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama