Jedu, jedeš, jedeme...

25. července 2012 v 10:35 | Envy |  Vržena katapultem
Ha! Tak se na mě těšte moji drazí. Už se k Vám řítím, budu tam coby dup. Přiletím k Vám náhle a neohlášeně. Ikdyž teď už vlastně ohlášeně, no nevadí. Nevíte o čem mluvím? Taktéž nevadí, jen mezi Vámi možná udělám nějaké to pozdvižení. Až se budu prodírat masou lidí hupsajících okolo a za mnou se jako smrádek potáhne Envy. Bude na Vás nevraživě civět, propalovat Vás pohledem a možná i něco tu a tam utrousí. Berte ji, ale s rezervou jinak byste se zbláznili.
Ani tak není důležité proč se mezi Vás vetřeme, ale spíš to, že se vetřeme na hodně dlouho. Odjedeme až se nám bude chtít, nebo až se vzbudíme, to spíš.

Myslím si, že tam jedeš, jen abys mě nakrkla.
Myslet znamená kulový vědět...

Velbloud nejede, je uraženej. Ale stejně jsi mě přišel uvítat, to bylo keců, že to neuděláš. Ale přišel, přišel... trochu jsem se ti vysmála. Nebylo to hezký já vim, teď se stydim... dobře nestydim, Envy mi to rozmluvila.
Vlastně ani nevim, proč taky nejdeš. My by jsme tě přežili a ty lidi, co tam budou, tak určitě taky. Jestli přežijou nás, tak už všechno a všechny. Budou jako Achillés, nepřemožitelní... teda až na tu patu. Tou budeme my. Teda spíš Envy, druhý setkání s ní se už poměrně špatně rozdejchává. Paraziticky návyková a bohužel i smrtelně jedovatá naše malá Envy. A já s ní žiju.
Jsem vůbec člověk?
Jsem Kyborg.
No zatím nashledanou.
Jdu si doplnit olej...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama