Listopad 2012

Války festivalové

27. listopadu 2012 v 13:18 | Envy |  Vržena katapultem
Zpětně dopisováno z léta l.p. 2012

Áááá, Envy stávej ujede vlak!!!
Co šílíš, ještě času...
Ten vlak jede za 5 minut!!
Tak co tu strašíš, dělej!

Ano, tak ten den začal... Envy pro jistotu, aby se nestalo právě to, že by jsme zaspaly, přespávala u nás. Ono vlastně poslední dobou je u nás furt... Kdyby mohla tak, by sem narvala i velblouda. Poklusem jsem hodila do tašky pár věcí, rozumějte deštník, mikinu, pití, jídlo a jídlo... Skoro jsem si zapomněla i peněženku, naštěstí jí měla v tašce Envy. Jsme si velice blízké, ale stejně nechápu, co dělala moje peněženka u ní...
A letěly jsme na vlak.

Když Envy koupila lístek, vracela se se zvláštním psychopatickým výrazem na tváři... V jedné ruce třímala jízdenku a druhou ruku měla křečovitě zaťatou v pěst.

Můžeš mi říct v kolik to jede?
V sedm...
A můžeš mi říst kolik je??
Sedm...

To už mi ale strkala hodinky na své ruce pod nos. Bylo teprv šest hodin... ups...
Po dalších pět minut dlouhé přednášce, kdy mi envy osvětlila, jak moc jsem tu*á, se sebrala a vyšla ze dveří vlakového nadraží. Usídlila se v parku, který je právě před budovou vlakáče. Tak si kecla na lavičku a něco nepřátelsky mumla. Raději nebu vypisovat, co všechno Envy ze svý pusy vypustila, ale můžu vám říct, že v tu chvíli mluvila spíš morseovkou. Potom co mě vyhnala na jinou lavičku, že prý se mnou nechce nic mít, a po vzoru bezdomovců se natáhla na lavičku.

Co tu blbnete?
Hmmm?

Asi po půl hodině se nade mnou zjevil velbloud. Hodil svůj megabagl na druhý konec lavičky a málem mě tím katapultoval někam do pryč. Potom si kecnul sám a se zájmem pozoroval Envy. Po několika minutách usilovného mozkového dloubání se na mě velbloud otočil a ukázal prstem na Envy.

Ona umřela?

Pokrčila jsem ramany a vysvětlila proč je na mě nasra*á. Potom jsme zhodnotili, že by jsme už mohli jít na vlak a tak velbloud našel klacek a dloubl do Envy, aby jí vzbudil.
Když jsme došli do kolejiště, vlak už zastavoval. S Envy jsme se rozhodli, že velblouda je nejmenší škoda a proto jsme ho vyslali, aby šel zabrat nějaké kupé nebo aby se aspoň o to pokusil. Nakonec jsme seděli u nějaké důchodky, která se tvářila, že neví zda ho má pozvat k sobě domů nebo mu ukousnout hlavu. Možná by nejradši udělala oboje jako nějaká kudlanka.
Jeli jsme dlouho a dlouho a nakonec už nás to přestalo bavit a velbloud začal provádět zvěrstva. Neustále popotahoval nudli u nosu a když se zjistilo, že nikdo nemá kapesník. Ta postarší paní velblouda seřvala jako jsem ještě nikdy neviděla a tak se velbloud naštval sebral jí noviny, utrhl jednu stránku a do toho se vysmrkal. Paní si to vzala osobně, kdo by si to taky tak nevzal, sebrala svých pět svěstek a dvě kila salámu a odešla.
Konečně jsme přijeli na místo určené a vypadli z vlaku.

Víte, kde to tady je?
Ne, Envy tys to měla zjistit...
Já? Co kecáš...

Tož se stalo, že nikdo nevěděl, kde to tady je... Nikdy ale opravdu nikdy se neptejte starých dam v parku, jak se dostat na festival a hlavně né, když vypadáte jako velbloud...

Chlapče, nechtěl by ses nechat ostříhat???

Envy tedy po této zkušenosti řekla, že se na nějaké domorodce můžem vykašlat a že nalezneme nějaké plakáty, kde se to konná. Ani po hodině bloudění jsme žádný nenašli. Nakonec jsme zaslechli hlasitou hudbu, jako Jeníček a double Mařenky jsme vyrazili po zvuku, dobloudili jsme k balkonu nějaké puberťačky, která očividně neměla rodiče doma. Proto jsem se tentokrát naštvala já a vyrazila svévolně někam... A světe div se, můj naprosto nulový smysl pro orientaci nás dovedl na místo.
Koncert už byl v plném proudu a tak jsem se na nějakou dobu ztratili v davu, asi po třištvrtě hodině jsem našla Envy, jak se snaží propálit zpěváka pohledem a nebo pomocí telekineze ukrást basákovi kytaru...
Velblouda jsme našli až za další hodinu, který skryt v hupsajícím davu nabaloval nějakou holku. Envy kolem něj jen prošla, čapla ho za záda trika a odvlekla pryč. Ještě celý zbytek dne jí to vyčítal.
Koncerty a samotný festival byl podivuhodně vydařený, tedy když nepočítám to, že se mě jeden páprda pokusil zatentátnit plechovkou od piva...

Vevíííí???
Co je?
Mě bolíí noíííí!

Ano, Envy bolely nohy... A vevííí/velbloud ji musel nést až na tamní vlakáč. Nakonec mu ještě i poslintala skoro celý záda, ale v tom byla vcelku nevinně. Hold né každý umí chrápat se zavřenou hubou. Když potom ve vlaku velbloud sklepnul ze zad na sedačku Envy, divil se, proč ho najednou tak studí...

Tak teda nevim, jestli vás přístě někam sebou vezmu...
No pardon, ale my vzaly tebe.
Jo, jako najemnýho soumara.

Války brněnské

27. listopadu 2012 v 12:18 | Envy |  Vržena katapultem
Zpětně dopisováno z léta l.p. 2012

Bylo nebylo, díky naší lenosti, jste si to nemohli řečíst dřív, ikdyž pochybuji, že zrovna po tomhle prahnete.
Byla jsem nucena sbalit si své sakypaky a nasednout do auta.

Kam jedem?
Na dovolenou...
Na dovolenou? My?

A bylo to, pořádně mi ani neřekli kam se jede, prostě jsem zbalila nějaký věci, foťák a povinnou četbu a sedla jsem do auta. Nakonec jsem zjistila kam se jede... na Moravu... budu nejblíže Transilvánie, co jsem kdy byla... Vše se rysovala slibně, nadějně a bezproblémově... teda do té doby než jsem to tímto zakřikla.

Omluvte spoždění...

Prohlásila uřícena Envy a rvala svůj kufr do auta... Teď mi prosim vás řekněte, kde se stala chyba. Envy celej tejden s náma na Moravě. Tak to byl ošklivej vtip...
Auu, co je? Envy okamžitě mě přesťan mlátit! Mám právo svobodně se vyjadřovat...
Pardon, nečekaná vsuvka, měli jste nás přávě vidět... Ale to už je jedno...
Envy se nacpala do auta spolu se svým kufrem a jeli jsme. Na cestě jsme minimálně třikrát zabloudili, ale to by jsme nebyli my, že? Když jsme dorazili, čekala nás milá rodina a apartmán...

Během týdne jsme prošli a navštívili bezpočet hradů a zámků, propochodovali bezpočet kilometrů a Envy vypudila nepočítaně hlodů. Nakonec mi bylo i líto opět se vracet do naší smradlavé domoviny...

Ale jelo se, Envy mě celou cestu akorát rozčilovala, ale pak se to otočilo. Má maličkost totiž nastydla na záda v jeskyních a chtě nechtě, to vždy velmi špatně nesu... Sice se naše zpáteční cesta protáhla díky mě asi o hodinu, ale aspoň jsem se pomstila Envy...

Mimochodem jsme s Envy prodělali nádherné zjištění, že za sochy v parku se vrhá šavle velmi dobře, dokonce vás pak obdivně zraví chlapi postávající před hospodou...