Březen 2013

Na pivo o páté

27. března 2013 v 17:34 | Velbloud |  Pohádky z hospod a koksáren
Nemělo smysl snažit se přesvědčit mé tělo, aby šlo jinam, stejně vždycky zavítá sem. Každý den ve stejnou hodinu ke stejnému stolu na stejnou židli. A pokud mě něco přesvědčilo nebo spíš donutilo, abych sem nešel, byl jsem tu přítomen alespoň myslí. Navíc nikdo mi to nemohl mít za zlé, protože mysl je na člověku to jediné, co se nedá svázat.
A tak jsem tu zas seděl a přes zašlmoulané sklo výlohy jsem pozoroval jakoby zpomalené dění kolem.
Schován v náruči ospalé místnosti, v náruči dávno ochablých, vyhrahlých paží lačnících po byť jen jediné kapce života. Paže strhané tak, že jejich již dávno zašlá bílá barva se změla v něco nepopsatelného, do žlutavě našedlého nezdravého odstínu, že i pouhý pohled na něj působil černé fleky a trhliny v našich duších.
A přestu jsem tu všichni seděli tak nějak spokojeně, smíření sami se sebou a dokonce i se světem. Se světem tam venku... ikdyž s ním jsem ještě trochu bojoval. Nechtěl jse se smířit s někým, kdo mi svou tváří vyhlásil válku. To bylo to jediné, co mě na tomto dokonalém a poklidném místě štvalo. To proto jsem si sedával k tomu rozvrzenému stolu před výlohou, proto abych mohl svému nepříteli zírat do obličeje a nechat ho pukat zlobou, jak si tady tak smířeně a spokojeně sedím. Občas jsem se ujistil, zda mě stále pozoruje a zda se během té doby, co tu tak sedím nezastavilo to nesmyslé dění venku.
Ten shon, ty zmatky, ta bezcílná agrese, každý, kdo přišel sem se z toho chaosu tam naprosto vymanil.
A jak jsem tak pozoroval to dění venku, které mi přišlo na hony vzdálené, absurdně zpomalené a jako by snad nemělo žádnou spojitost s tím, co se dělo tady, začal jsem váhat nad tím, jestli to, co pozoruji přes to zašmoulané sklo, třeba není pouze jen nějaká jiná realita, naprosto jiný svět, který by neměl s tím, ve kterým sedím, žádné vazby.
Vše tomu fakt naprosto nasvědčovalo. Ty barvy, naprosto odlišné od těch, co se bez ladu a skladu válely na druhé straně skla. Ty jako by chytly studený, neosobní, studený odstín modré a fialové, který působil neosobním a sterilním dojmem. Kdež to ty naše barvy, sic zašedlé, přesto však o poznání přívětivější a teplejší. Ta konejšivá zažloutlá běloba na stěnách a stropu... všechno to bralo odstín do zlatova. A my v těch bárvách byli spokojení.
Tu a tam člověk vždy kontrolně a jen tak ze zvyku vzhlédnul a podíval se přes to sklo. A právě v tu chvíli, kdy člověk vzhlédnoul se jeho oči přilepily na něčí tělo, které o mě vůbec netušíce procházelo kolem výlohy. A právě tak jsem je poznával. Vždy bez děky, vždy aniž bych vlastně chtěl nebo to měl v úmyslu. A potom znovu a znovu tam byli, dřív jsem o nich neměl ani tušení, ale potom co jsem si jich všiml, nešlo už je přehlédnout. A tak jsem je den za dnem pozoroval. To proto bych Vám chtěl právě jejich příběhy vyprávět...
Tak prosím, stačí jen přisednout...
Ta židle je volná...