Duben 2013

Odsouzena, zabita... a přitom člověk jako Vy...

24. dubna 2013 v 21:03 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Proč mi šlapete po zádech? Proč vyrážíte vzduch z mých plic pokaždé, když se chci zvednout a postavit na nohy? Co jsem Vám vlastně udělala, že mě tak nesnášíte?
Snesu a přejdu bez povšimnutí toho mnoho, ale věřte mi, že i já mám své hranice...
Lidé, kteří mě deptají, už jsou tak drzí, že zajdou ještě dál než předtím... svou přítomností mě donutí deptat samu sebe... a to už se nedá jen tak vydržet. Tam už se nechází hranice a když ne Vaše, tak moje...
Vše se dá snést, něco o něco líp, něco velice hořce. Ale já už takle nemůžu dál. Zahnali jste mě do bodu, kde už se nedá svévolně existovat. Do bodu, kde už je všechno myšleno naprosto vážně. Tady už se zvažuje každá myšlenka jako reálná a proveditelná...
A přesto nemohu opět nic udělat, nemohu se zvednout, nemohu se oprášit, nemohu se nijak vzpamatovat. V mých plících chybí opět vzduch... Opět sražena do prachu se na prázdno s naprosto marnou snahou snažím nadechnout jako vždy. Vy mi milosrdně dáte opět chvíli času na to se alespoň trochu vzpamatovat, ale nedovolíte mi se zvednout. Ne, protože potřebujete stále někoho po kom budete moct šlapat. Někoho, kdo pro Vás udělá první a poslední... a sám pro sebe? ...vůbec nic, když není schopen se ani zvednout. Potřebujete prostě někoho takového, komu záleží víc na ostatních než na sobě, ale Vy jste z této vlastnosti spletli bič, který se nebojíte a ani neváháte použít...
Pokořena, vykořistěna a bez dechu stále ležím... Možná si za to mohu sama, ale zde není cesty ven. K tomu, abych se z tohoto kruhu mohla vymanit by jste mě museli chvíli nechat být, abych se opět pokusila marně nadechnout a odplazila se potupně někam stranou, abych se možná vzpamatovala do té míry, abych byla schopná se zvednout a jít. Jít daleko od Vás a začít znovu.
To mi ale nikdo neumožní... nebude brát ohled na někoho, kdo už nemůže existovat na stejné úrovni jako on, je totiž zašlapán do země, a tak se raději vydá za svým cílem, než aby pomohl, a tak svou vahou mě zaráží hloub.
Snaha byla, vzdor vyprchal, svaly ochably, plíce ztratily vůli se znovu nadechnout...
Udušena prachem ležím dál...
Prachem a vyraženým dechem z dusotu lidských noh...
Bez dechu, bez vůle, bez duše...
Já věděla, že to tak nejde dál...
Nikdo ale neslyšel, nechtěl poslouchat...
Bez ohledu jedna noha za druhou...
... přinášely mi konec...
... zapomenutá, udušená cizí touhou dosáhnou svého cíle...
... ale člověk rovný Vám, kteří jste mě zahubili...
... možná by jste se měli začít bát, po mém vyhnitém těle zbyde díra a tu musí někdo zaplnit.





Psychické projevy... spíše mozková disfunkce...

10. dubna 2013 v 17:54 | Envy |  Vržena katapultem
Po delší odmlce se opět béřeme slova. Proč? Potřeba...
Možná nám vadí, jak nás poslední dobou lidé ignorují nebo to bude tím, že je ignoruju já. Moc dobře vím, že ty jsi mě v tomhle zradila. Zradila jsi moje city, protože když neignoruješ se mnou, ignoruješ proti mě...
... z čehož vyplývá, že se naše ignorace vzájemně vyruší, mezitím spadne Newtonovi na hlavu meloun, a způsobí to to, že nakonec lidé ignorují nás. A my jsme jim to snad dovolili?

Velbloud mi řekl, abych se zamyslela nad svou karmou. On sice moc dobře ví, že žádnou nemám a nikdy jsem ani neměla, protože kdybych nějakou měla už bych jí dávno spěněžila. Jsem charakter.
Ale jak řekl tak jsem udělala, sice asi jen na tak deset minut ale i tak...

Veví, co když má člověk karmu černou?
To není dobrý...
Sakra, proč jsem místo mravenců radši nevraždila berušky, ty jsou aspoň červený...

Občas si říkám, že mě velbloud vůbec neposlouchá. Sice pořád tvrdí, že je jedno velký ucho, tomu se ale vůbec nepodobá. Asi bych to na něj měla zkusit pomaleji, třeba... Sem, sem se mi dívej!! Jenže jeho pořád zajímá koroptev... Co na ní vidí? No, dobře, vím, co na ní vidí, ale ona kvůli tomu jednou příjde o zuby a to bych se pak divila, kdyby se mu i tak furt líbila. Na druhou stranu blbej je na to dost...

Tohle nejezte, pak se nafouknete a ... zbytek si domyslete.

Když Vás za něco nepochopitelného a naprosto absurdního zjezdí stará důchodka jak eskymák v kánoji, nakukejte jí, že když sní tohle nafoukne se a umře.

To se může, takle rozšiřovat neopodstatnělou paranoiu?
A někdo řekl, že se to nesmí?
Já rozšiřuju paranoiu? Já myslela, že to myslím vážně.

Konečně se to stalo. Ano, vůbec jsme v to už nedoufali, ale věci se konečně někam pohly. Díky schovívavosti a víry v osmi rukého fialového slona, nám to bylo umožněno. Víra v našeho osmi rukatce, ale nepopírá možnost patřit i k jiným skupinám, to jen kdyby si někdo přišel ošizen, ukřivděn či jinak podveden. Obávala bych se ale pouze podvodu s ním.
Ale vraťme se právě k němu, konečně jsem potakali Platóna. Ano, přiznávám, někteří byli o jeho společnost ochuzeni, avšak s tím jaký je to stejný jezdec jako my, myslím, že bude často přibrán do našich výprav proti proudu času...

Není ti blbý mě takle s ním podvádět...??
Mělo by?
Jo, je to Platón.

Bude do našich výprav přibírán tedy pouze za podmínky, že ho velbloud v nejbližší době nesprovodí ze světa...
Život má možná schéma antické tragedie, ale nebude to tak horký, když se všichni smějou.
Zvlášť Platón...
Myslím, že na něčem ujíždí...
... velbloud řiká, že na dětským pudru...
... já to ale vidím na mletou skořici...



Jen krátký tichý výkřik...

2. dubna 2013 v 21:30 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Pro klid duší těch, co už dávno zapomněli...
... my jsme to neudělali. Nezapomněli jsme a nikdy ani nehodláme. Budeme věčně pamatovat a aby nezapomněl ani nikdo po nás, poneseme to v duši jako nápis vytesaný do kamene. Stálý a neměnný.
Protože Vy jste to přešli, bez povšimnutí, bez pozastavení, jen obyčejně jedna noha před druhou a zase znovu. Možná jste se ani nechtěli pozastavit. Ale aby jsme nekřivdili, třeba jste chtěli něco říct, jen jste ty slova spolkli. Třeba jste chtěli tesknit, jen jste ten smutek beze slov vdechli do sebe a teď ve Vás pomalu hnije.
My jsme se zastavili, promluvili, nadechli a zase vydechli. Vše vrátili zpět tam, kam to ode dávna patřilo. A nic si v sobě nenechali. Proč? Protože by to byla krádež, ošizení už tak pochmurně nuzného okamžiku, ve kterém skončilo něco, co nás všechny naprosto předčilo. Bylo to lepší než cokoliv jiného a svého druhu pouze jedno z mála. Přece tu jen jsou ti, co se podobají, ale je jich o jednoho míň. A přece je absurdní, že něco tak skvělého skončilo. Tak proč obírat ten okamžik, který všichni nesnášíme, nic tím nezměníme a nakonec si z toho jen odneseme hnilobu hluboko v nás...
Pomalu jsme se znovu nadechli, své srdce ovázali další černou stuhou a s nesmrtelnou myšlenkou v naší hlavě a srdci poklidně odešli. To ale neznamenalo, jak jste si mysleli, že jsme zapomněli. To znamenalo, že jsme přijali důsledek. Nechtěný a nešťastný důsledek našich životů a neseme ho stále sebou.
Konec konců nešlo udělat nic víc než, že nezapomeneme.
Nechceme vzpomínat jako Vy. To dělat nebudeme. Protože na to aby jsme mohli vzpomínat, by jsme museli nejdříve zapomenout a to nemůžeme dopustit. Ne tak jako jste to dopustili Vy.
Vy klidně vzpomínejte, nebudeme Vám nikterak bránit.
My pamatujeme a to je rozdíl, protože tomu nepředchází zapomenutí. A stále i pamatovat budeme, protože to je to jediné, co teď lze udělat. Pamatovat...

Stále jako písmo v umanutém kameni budeme pamatovat...