Odsouzena, zabita... a přitom člověk jako Vy...

24. dubna 2013 v 21:03 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Proč mi šlapete po zádech? Proč vyrážíte vzduch z mých plic pokaždé, když se chci zvednout a postavit na nohy? Co jsem Vám vlastně udělala, že mě tak nesnášíte?
Snesu a přejdu bez povšimnutí toho mnoho, ale věřte mi, že i já mám své hranice...
Lidé, kteří mě deptají, už jsou tak drzí, že zajdou ještě dál než předtím... svou přítomností mě donutí deptat samu sebe... a to už se nedá jen tak vydržet. Tam už se nechází hranice a když ne Vaše, tak moje...
Vše se dá snést, něco o něco líp, něco velice hořce. Ale já už takle nemůžu dál. Zahnali jste mě do bodu, kde už se nedá svévolně existovat. Do bodu, kde už je všechno myšleno naprosto vážně. Tady už se zvažuje každá myšlenka jako reálná a proveditelná...
A přesto nemohu opět nic udělat, nemohu se zvednout, nemohu se oprášit, nemohu se nijak vzpamatovat. V mých plících chybí opět vzduch... Opět sražena do prachu se na prázdno s naprosto marnou snahou snažím nadechnout jako vždy. Vy mi milosrdně dáte opět chvíli času na to se alespoň trochu vzpamatovat, ale nedovolíte mi se zvednout. Ne, protože potřebujete stále někoho po kom budete moct šlapat. Někoho, kdo pro Vás udělá první a poslední... a sám pro sebe? ...vůbec nic, když není schopen se ani zvednout. Potřebujete prostě někoho takového, komu záleží víc na ostatních než na sobě, ale Vy jste z této vlastnosti spletli bič, který se nebojíte a ani neváháte použít...
Pokořena, vykořistěna a bez dechu stále ležím... Možná si za to mohu sama, ale zde není cesty ven. K tomu, abych se z tohoto kruhu mohla vymanit by jste mě museli chvíli nechat být, abych se opět pokusila marně nadechnout a odplazila se potupně někam stranou, abych se možná vzpamatovala do té míry, abych byla schopná se zvednout a jít. Jít daleko od Vás a začít znovu.
To mi ale nikdo neumožní... nebude brát ohled na někoho, kdo už nemůže existovat na stejné úrovni jako on, je totiž zašlapán do země, a tak se raději vydá za svým cílem, než aby pomohl, a tak svou vahou mě zaráží hloub.
Snaha byla, vzdor vyprchal, svaly ochably, plíce ztratily vůli se znovu nadechnout...
Udušena prachem ležím dál...
Prachem a vyraženým dechem z dusotu lidských noh...
Bez dechu, bez vůle, bez duše...
Já věděla, že to tak nejde dál...
Nikdo ale neslyšel, nechtěl poslouchat...
Bez ohledu jedna noha za druhou...
... přinášely mi konec...
... zapomenutá, udušená cizí touhou dosáhnou svého cíle...
... ale člověk rovný Vám, kteří jste mě zahubili...
... možná by jste se měli začít bát, po mém vyhnitém těle zbyde díra a tu musí někdo zaplnit.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 24. dubna 2013 v 22:00 | Reagovat

"Snaha byla, vzdor vyprchal, svaly ochably, plíce ztratily vůli se znovu nadechnout" To znám taky už snad moc dobře. Pěkný článek.

2 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 24. dubna 2013 v 22:18 | Reagovat

diru zaplni beton dalsiho svatostanku konzumu ... pis o krase kolem sebe o zapadu Slunce, rozkvetle tresni, temnych zelenych zakoutich lesa, hudbe a grafice ... napln se dojmy a nech lezet vespod pojmy, ktere te zranuji uplne zbytecne ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama