Květen 2013

Šelest v duši

26. května 2013 v 17:14 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy


Po nějakém čase opět člověk dostal chuť se ozvat a něčím přispět už do tak bídné kvality různých článků, které se protloukají světem o několika neurčitých a stále se měnících hodnotách jednotek, které by měly údajně definovat tento neexistující svět právě tak skutečný jako čertvě vytisklý plátek raních novin na našem stole.

V člověku se za tu dobu, kdy se dobrovolně odstřihne od tohoto nesmysléno světa, hodně rozleží v hlavě. Řekla bych, že se tam dokonale rozleží, rozloží a schnije vše, co nebylo ochráněno vrstvou glazury a bohužel kolikrát ani ona samotná glazura nedokáže zabránit rozkladu věcí pod ní ukrytých. A jak se to tak všechno rozládalo a postupně tlelo, naskytla se po dlouhé době tolik kýžená odpověď. Ačkoliv byla tolik kýžená, nebyla uspokojivá ani tochu, na to by musela znít poněkud jinak. Ostatně to ani nebyla odpověď, byla to další odpověď, která byla spíše další otázkou a tak ač se zdálo vše být opakem, znovu a ještě dál odváděla od odpovědi samotné a tím i od jádra problému.
A tak jsem to ve své hlavě nechala dál poklidně hnít, aby se třeba jednoho dne stalo, že až všechny ty zbytečné tkáňové obaly jednotlivých věcí dostatečně vyhnijí, aby po nich zbyla jen mazlavá zapáchající hmota tolik podobná rosolu nebo nějakému slizu, který se dá proudem vody odplavit do chřtánu kanálu a potom do hlubin samotné stoky lidské duše, objeví se pod tím vším jádro všech problémů. Ta malá kulička či podobný tvar, který za roky své existence v mé hlavě nabalil na sebe stále více a více materiálu, který posloužil ke zbudování živých tkání, které se jako kořeny stromů proplétaly a nořili stále hlouběji do mé mysli.
A potom třeba bude umožněno unavenému a omrzelému člověku poznat pravdu, vše pochopit a konečně na to zapoměnout, ale to místo, ta díra v srdci po takových věcech vždy zbyde. Srdeční tkáň už dávno obrostla nezvaný předmět zaražený hluboko do svaloviny a přivykla jeho tvaru a velikosti. A ač bude vše již zapomenuto, vždy nám bude, ikdyž jen mlhavě, připomínat ty věci tichý a klidný šelest, co nám zůstane v srdci a bude nás doprovázet do skonání věků.






Můj život jako ...? Jo, to by šlo...

5. května 2013 v 16:07 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Nikdy jsem netušila jaké se mi dostane odpovědi, když se zeptám na něčí život...
Přemýšleli jste někdy o svém životě? Ale tak, aby jste ten výsledek mohli shrnout maximálně do dvou slov. Je to docela zajímavé, rozhodně to také někdy zkuste a možná se budete divit, jaká dvě slova z toho vylezou.
No jo... nothing is perfect...
A možná, že kdyby bylo, přišla by hned smrt... nebo Vás by to k smrti neunudilo? Naprosto perfektní svět, všude duha a třpytivý jednorozči... brrrr, jde mi z toho mráz po zádech.
V tom případě bych asi hupsala po tomhle světě s velkou růžovou mašlí na hlavě, nechala si říkat Mimi a asi bych poslouchala nějaký stějně růžový výplachy mozku.
V tom případě bych, ale asi jen pokrčila rameny a vůbec neřešila, že jsem nikdy neslyšela třeba Hey stoopid... Můj život by byl vážně smutný.
Naštěstí ale velkou růžovou mašli nemám, Mimi mi taky nikdo neříká a Hey stoopid... jo o Tobě to vím...
Diky všem a všemu jsem potkala i své milované a díky tomu jsem mohla rozvést tuto šílenou myšlenku...

> Mí drazí, vždy jsem se Vás chtěla zeptat na Váš život...
>> Envy, myslím, že dokuď žiju všechno cajk... takže bych to nechala při tomto stavu.
>>> Proč se chceš ptát na můj život, tři čtvrtiny jsme ho prožili nějakým způsobem spolu...
> Všichni to berete příliš povrchně, teď se zamyslete a řekněte mi dvě slova.
>>> Jaký dvě slova? Třeba Dobrý den??
>> Asi takový, co popíšou tvůj život, ne Velbloude?
> Jsem ráda, že to někdo pochopil...

Pak ale nastalo ticho, ono totiž není lehké už poměrně dlouhou řádku let popsat ve dvou slovech. A tak jsem všichni týrali naše mozkové závity, paměť a tím i nás samotné.
Možná, že kdybych si nechala říkat Mimi, tak by mě takové hlubokomyslné nápady ani neosvítili. Měla bych klidný a přímočarý život, kdy největším problémem by bylo jestli mašli si pro dnešek dát vlevo a nebo v pravo. Bože, to je pravé dilema...
Ať se Vám to ale líbí nebo nelíbí, já mašle nenosím a tak jsme se každý, tedy skoro každý dobrali ke dvou slovům, které od teď nad námi visí jako nějaký ortel.

> Vylitý nočník, určitě vylitý nočník...
>> Krabice od bot... do pr.... to nejsou dvě slova?!?
>>> ...?
> Velbloude, tohle už vůbec nejsou dvě slova.
>>> Ale můj život to vystihne líp jak dvě slova...

A já myslela, že ikdyž mi tedy nikdo neříká Mimi, tak je můj život dost smutný, když ho můžu přirovnat jen k vylitému nočníku. Ale myslím, že Velbloud mě trumfnul...
Měl by s tím něco dělat a mě bude vyprávět něco o černé karmě...
Možná, že bych pro Vás měla další a ještě lepší radu.
Nechte si říkat Mimi, noste velkou růžovou mašli a nechte ostatní poslouchat a vyřvávat Hey stoopid a vůbec se nesnažte svůj život shrnout do dvou slov. Nebo by jste taky mohli zjistit, že Váš život nejlépe obsáhne ...? a to je docela smutné.



P.T.: při úryvcích z konverzací, prosím, berte na vědomí ty šipečky, jinak by Vám to asi nedávalo smysl.
P.T.T.: to znamená, že jedna šipečka jsem já, dvě šipečky je ona a tři šipečky je Velbloud a to platí vždy.
P.T.T.T.: P.T. není skomolené P.S., jako že by to bylo nějaké Post Tkriptum, ale Poznámka Technická, ale to jen tak na okraj...