Srpen 2013

Ona pije?... Ona je gurmán...

18. srpna 2013 v 21:27 | Envy |  Vržena katapultem

Poslední dobou nám tu nějak přibývají články pouze do Vržena katapultem... nu což, náš život je epický a my máme potřebu ho popsat...

Občas to ani možná není tak epické jako spíš absurdní, vlastě to popisuje náš život líp než epické, ikdyž to je to taky. Člověk si v klidu sedne vedle podobnou existenci a kochá se přírodou. Kochá se zapadajícím sluncem, rozkvetlými irisy, cvrdlikajícími ptáčky, všude kolem poletují včelky, zlatavé paprsky se proplétají mraky, které ten večer nenesly ten zlomyslný déšť a zjišťuje, že ho to prostě netankuje.

Tak ti řeknu Velbloude, proč všichni říkají ať si na chvíli sednu a kouchám se krásou okolo?? Takový sra*ky...
Drž pec, mám v oku beton...

Pokud ten okamžik měl jakoukoliv idiličnoust, kterou jsem nevnímala, tak v tom jednom betonovém okamžiku všechna chcípla. A to do posledního zaflusanýho zbytku. Prostě vysvětlete mi, proč se zastavit a kochat? V dnešní době zastavit se znamená dát svému okolí povážlivou šanci Vás sprovodit ze světa. Já se kochám za pochodu, kochám se učebnicovými příklady bídných existencích, kterých pluje po chodnících všech měst jako bludní holanďani víc než dost. Kochám se jejich bizardními životy a kochám se svým vlastním životem, tak že dýchám a setrvávám v běhu. To je moje oda života, dusot mého srdce, které překotně skáče v rytmu zběsílého dechu, který vyluzují mé plíce stále hlubšími nádechy. Ten život lapu a pohlcuji do svých plic a nemíním ho vydat nazpět nebudu se ani dělit.

Stejně jako se nedělí o nic z toho, co vdechla, Envy. Ale u ní se možná pletu. Ona to nějak prostě nedokáže, nedokáže jít naprosto bezohledu na druhé, tak trochu přes mrtvoly. Prostě ne, na to bere až příliš velký ohled na druhé, nedokáže si vzít to, co si může bez nejmenší výčitky naprosto právoplatně nárokovat. Prostě je na ostatní příliš hodná, co hůř sama si to neuvědomuje, nevidí, co to s ní dělá. Navíc o tom ani s nikým nemluví, nikdy o tom ani nepípla, ale my to na ní vidíme.
Ale toto se nese v příliš vážném tónu, v tónu na který přávě nemám ani trochu sil. Přeci jen jsem prázdninama znavený člověk... i s nějakou spisovností mi vlezte na záda.

Kolem prolít hlouček nějakých kluků o hodně vyšších a o něco málo starších než my. Po chodníku vláli tempem splašenýho stáda hrochů, honících se za sáčkem chipsů, přičemž slabší kusy stáda byli vlečeni nějakou zvláštní setrvačností, která se vymyká jevům přirodní fyziky.

Ten Voltaire byl ale debil, ti řeknu vole, prostě jako musel vymyslet tu zasranou Faradayovu klec.
Ty vole, nemyslel to Newton?!?

Tak koukám, že jednooky je mezi slepými králem, alespoň uved fyzika...
Já bych řekla, že tohle je ideální exemplář na lobotomii vrtačkou.

Ty vole, slyšels to? Ty holky asi sou na řemeslech...

Oh ano, já studuji na zedníka, zde přítomná kolegině Envy se už nějakou dobu učí na truhláře... no a Velbloud ten na nějaké učení zanevřel už tuplem, již několik let se živí jako hrobař. Aneb ve světe kvete inteligence do závratných výšin *podívá se pod nohy, jestli náhodou nějakou nezašlápla*
Krom přemnožené populace pseudogeniú mě rozčilují i další věci. Konkrétně malé slečinky, ploché jak runway, ovšem řádně zmalované jako na karneval v Riu de Janeiru, co si myslí, že nás všechny mají na háku jen proto, že jsou o půl metru vyšší díky kilometrovým podpatkům a že jsouo tolik "kůl" díky asi tak tuně make upu...
Natož pak, když se tohle všechno v nich skloubí a přitáhnout na oslavu, kde jim jejich matka, a za to jí uctívám, zakáže se opít.
A tak člověk s úsměvem usedne za stůl a ignoruje nenávistné provrtávání pohledem oné slečinky. Které se o to víc přivostří, potom co vám kamarád přinese skleničku a vy si míníte legálně debužírovat. Vrcholem večera se ovšem stane přes celou místnost "šeptem" pronesená věta za doprovodu vztyčeného ukazováčku mířícího na vás.

Ona pije??
Ona je gurmán... *opáčí kamarád vedle mě a znalecky připíjí slečince na zdraví*

Netrvalo ani půl hodiny a naše oblíbenkyně vyburcovala svou matku k cestě domů... Hmm, čím to asi bude...




Hoď kámen, otevři srdce a nastav dlaň

16. srpna 2013 v 20:55 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Nemělo cenu nad něčím přemýšlet. Vše šlo až příliš rychle. Příliš rychle za sebou, tak že se zdálo, že to byla jediná událost. Jediná událost zakončená tečkou na konci. Tečkou na konci tak velkou jako je lety vyhlazený obelisk ušlechtilého mramoru bez duše a dechu. A právě tato tíha spadla z ochromené hrudi díky dechu, díky rozechvělému dechu, který způsobilo bijící srdce uvnitř bytosti. Bytosti z masa a kostí, kterých tu je nespočet.
Člověk stojící na břehu klidného jezera svým okem vidí, jak moc člověk nezapadá, jak se vymyká. Vymyká se ze zaběhlých němých a neživých tvarů na břehu obrovského jezera. Obrovské vševidící lesklé oko se neúnavně dívá v ústrety nekonečných výšin a v chladné pohledy malicherných hvězd. Vysoké stromy jenž svou zelení neustále upíjí kus po kousku z toho velikého oka jako by se také chtěly přiblížit nebeským výšinám. Své dlouhé paže dychtivě vztahují k nebesům odkud se jim, ale dostává pouhých slz prolitých sluncem za dnů, kdy se skrylo za závoj nevinné nevědomosti. I tito samotáři se zrdcadlí ve smutném pohledu oka a své nohy pevně zapouští ve vratké kořeny do černého lůna světa, jenž se snaží vším tím neživým tvorstvem skrýt svou nahotu. A jako perly, co osleply a ztratily svůj lesk, se na licích světa válejí bělostné kameny. Kameny oblé jako slzy, jejž prolilo oko v marné naději spatření svého cíle. Kameny, které skřípějí pod nohama stejně jako starý kolovrat třech znavených, vrásčitých sudiček neustále bdících nad okem, samotáři, hvězdami i nad nimi samotnými.
Lidský pohled je příliš mělký na to, aby se mohl ponořit hloub než jen ledabyle klouzat po třpytné hladině. Lidská ruka příliš slabá na to, než aby mohla uzvednout více jak jeden oblázek ze studeně mrtvého klína živé planety. Lidské srdce příliš měkké na to, aby dokázalo bez rozdílu zapadnout do okolní krajiny.
Hladký kámen na zemi možná studí stejně jako ona sama, oba jsou v nelítostném objetí bez citů, které by mohli hnout jedním z nich. Ale v lidské ruce hřeje jako ruka druhého člověka, stvoření stejně nepatřičného jako on samotný a přitom důvěrně stejného, důvěrně stejného přes bezpočet rozdílů mezi nimi. Hladká perleť kamených slz hřeje a rezonuje v lidské ruce i přes to, že je jí natolik cizí. Hřeje a rezonuje stejně jako lidské srdce sevřené v kleci pěti prstů a obejmuté druhým sdrcem. Prozření a uvědomnění si vjemů v tak děsivé rychlosti, že člověk vyřkl jedinou odpověď. Hod. A jedinou odpovědí bylo mocné a bolestné rozbití obrazu na hladině oka takovou rychlostí, že začal rezonovat a vlnit se celý svět kolem. Jako by se člověk bál života neživého a přitom neživé nebrání a ani nepodléhá svévolným způsobem životu živého. Dva světy, dva různé tlukoty srdcí, jediný život. Neslučitelné patřící k sobě, stejně tak jako jednotlivé způsobilo jednolitou událost.
Hozený kámen jako by oživil vše ještě víc a nastalá změna otevřela oči i srdce ztuhlému člověku dnešní úspěchané a neosobní doby. Otevřené srdce zcelí jen další stejně tlukoucí. Nastavená ruka s nadějí nevzhlíží ke hvězdám, své zraky obrací na člověka s tepající hrudí plnou citu a naděje. Protože každý člověk nese naději a sdrce nenosí jen skryté v hrudi, nosí ho i v otevřené dlani a tou může pomoct. A pokud v dnešní době už žádný člověk nemá otevřenou ani jednu dlaň, pak možná že život už není tím, čím se zdá být...




Život po tvém boku zdá se mi příliš těžký...

16. srpna 2013 v 19:29 | Envy |  Vržena katapultem
Výdech, nádech. Protože jinak bych tě asi nepřežila. Protože jinak mi s tebou nic nezbývá. Je to s tebou jako na horské dráze, nejen že nevíte jak strmá rokle se válí za vrchlem předešlého kopce, ale ani nevíte jestli na jeho úpatí ty koleje nekončí zející prázdnotou temné díry. Je to s tebou pořádný adrenalin, ikdyž se o něj člověk ne pokaždé prosí.
Ale na druhou starnu si to přiznejme, bez toho už se neobejdu. Ta absurdní rozptýlení, která tvá přítomnost přináší... je možné aby takové zmatky způsobil obyčejný člověk?

Velbloud je marťan a celý ty roky mi to tají aneb kdo jiný by měl takové příbuzné?
Když se s megabáglem dotáhnete jako smrad na nádraží, nějaká stoletá mašinka Vás deportuje do prostřed naprosté pustiny na nějaké pidinádražíčko, tak přeci jen tak trochu čekáte, že Váš druhý spolutrpitel dalších dvou týdnů bude přítomen.
Ano, měl už dávno být přítomen, ale vlevo, vpravo, za Vámi, před Vámi a nebo snad nad Vámi žádný Velbloud není.

Kde jako seš?
Já? Kde bych měl být??? *proneseno dost laxním hlasem*
Třeba na nádraží? Pomáhat mi s báglem??
Ježčí voči, Envý promíň!

Ano, on bohapustě zapomněl.
Naštěstí tu byl coby dup se svým super luxusním taxíkem.

Velbloude, co to je?
Kolo.
A to druhý?
Kárka.

Ano, on mě i s báglem naložil do polorozpadlé kárky zapřáhlé za kolo a s naprosto vážným výrazem vyrazil. A to je prosím teprv začátek.

Konečně si mě taky vyvez!
Envy, drž klapačku! Děláš mi ostudu!
To ty mě taky!

Potom, co jsme se asi třičtvrtě hodiny kodrcali v kárce a na kole vesnicí, jsme konečně dorazili k našemu cíli... Respektive předcílí, abych byla přesná. Aneb právě jsem uviděla místo, kde mám pobýt další dva týdny. Plotem obehnaná megalouka s nějakými stromy a možná, že to barevný vzadu byl i dům...
Aneb Velbloud prohrál sázku a tak mi musel zařídit dovolenou. Dva týdny pod stanem na zahradě jeho dědečka a babičky. Zazobaný nijak nejsou, ale pardon mít na zahradě - dům, dvě stodoly, ovocný sad a rybník? Co jste to za rodinu??
Co víc si ke spokojenosti přát než mít v areálu wifi navíc s dosahem po celém, opakuji celém pozemku. No wifi... spíš nějaký kanon.
Potom došlo na nějaký cerepatičky jako představování atd. a pak jsme šli obhlídnout náš, již rozbytý, tábor. Natahala jsem si do vnitř věci a spacák, no a našeho Velblouda nenapadlo nic lepšího než mě popsat jako křečka ukládající se ho na zimní spánek.
Noc první jsme zdárně přežili, sice jsme mysleli, že nás to každou chvíli odfoukne, ale nestalo se tak. Naštěstí.
Ráno nám to nedalo a byla jsem vyslána, abych zjistila ono kýžené heslo na wifi, zatím co Velbloud odklidí větve z našeho okolí.

Jaké máte prosím heslo na wifi?
Vidíš tady někde otevírací dobu?
Cože? Ne.
Vidíš tady někde ceník?
Cože? Ne.
Proč? Protože nejsme žádná internetová kavárna.

Heslo jsme na konec získali a to už bez problémů, protože Velbloud vysvětlil, že nejsem žádná sousedka, co chce parazitovat na jejich beztrátovém připojení.
A tak se stalo, že jsem přežila ty dva týdny ve stanu ohrožovaná broukama, nepřízní počasí a spousty dalšími věcmi. No nakonec to bylo i dicela fajn. To víte městská slečinka z paneláku...
Teď nejspíš právě sedím v té mašince z milulého tisíciletí, potom co mě Velbloud dokodrcal v kárce i s báglem na to pidinádražíčko.
A přeci... toto byl důkaz, že naše životy jsou epické.
Ikdyž já ho považuju za epickolyrický s podtóny dramatu a ne toho antického.
Protože tohle se nemůže stát nikomu, kdo nestojí na mém místo.
Protože nikdo nezná Velblouda tak dlouho jako já.
A přeci je to občas i potěch letech o nervy...




Vrátit čas...

1. srpna 2013 v 21:09 | Envy |  Tříbodový hod na odpadkový koš


Chci vrátit čas. Teď hned a rychle.

Nějak to postupně přišlo. Prostě cítím potřebu se vrátit, vrátit se do míst, která už zapomněl i čas a znovu se tam porozhlédnout, nadechnout. Na chvíli tam postát, vpít do sebe tu starou známou atmosféru.
Protože svět okolo je jiný. Z ničeho nic se až příliš změnil. Člověk ho nepoznává. Už nenachází útěchu v dnešku nebo snad v údajně konejšivém zítřku. Zítřek nenese naději. Aspoň tak to říkají ostatní.
Chci zažít to, co mi proklouzlo mezi prsty. Chci zažít to, co mi bylo odepřeno. Chci zažít to, co jsem si musela odepřít. Stačí se jen posunout zpět. Otočit chod času a vrátit se do bezpěčně známých okamžiků a míst. Tam, kde čekají ti, co jsem tam musela nechat, protože by neunesli tíhu světa teď tady kolem. Touha se k nim navrátit je větší než cokoliv jiného. Obnovit strhané mosty a vypálené cesty. Projít zpět prachem z popela a dýmem z ještě nevyhaslého ohně.
Vrátit se tam, kde to všechno začalo. Tam, kde stojí ty známé milé tváře těch, co jsem opustila a mnohdy nedobrovolně. Nenechat ty tváře se volně rozprchnout jen tak někam do ztracena.
Dojít až tam do těch míst a zjistit, že tam už nikdo nečeká...


Nezbývá nic jiného než se vráti zpět do tohoto světa a žít dál. Žít jak to nejlépe půjde a pokusit se najít ty ztracené alespoň zde. Protože člověka vždy hřeje vzpomínka a ještě nevyhaslý popel v kapse...


Věnováno všem, za kterými jsem strhla mosty a za kterými mosty ještě strhnu. Nezlobte se na mě, ale můj svět není k tomu, aby jste v něm dokázali bez úhony žít.