Září 2013

Rozloučit se, vyvařit a zaškatulkovat... ne, nebudu z tebe dělat bujón

16. září 2013 v 19:36 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Jakási snůška epilogů, jakási derniéra, jakési resumé vzpomínek.
V lidech od začátku všeho tkví potřeba věci shrnovat, porovnávat a hodnotit. Možná by jsme to měli udělat i s tebou... přeměřit tě, zvážit a oznámkovat. Jen tak, aby jsme pod tím vším mohli s klidem v duši udělat čáru, prostě podtrhnuto, sečteno... a mohli jsme říct - summa summarum tohle byl Velbloud. Zkrátka Velbloud, nic víc, nic míň, nikdo jiný. Ale mělo by to vůbec cenu?
Proč vlastně člověk tak rád shrnuje, porovnává a hodnotí. V tom přece nejde jen o nějaké hloupé velbloudy, jde v tom přece o víc nebo snad ne? Vždyť to vlastně neděláme kvůli němu, jemu to není k ničemu, člověk to dělá kvůli sobě. Ale proč?
Proč to všechno shrnovat, vměstnávat do malé krychličky a s tím to, teď už kompaktním, tvarem dále pracovat. To protože je to právě kompaktnejší, lépe uchopitelné, najednou ty dlouhou řadu let vidí člověk z odstupu, najednou se nad tím vším může zamyslet a porovnat to. A potom už jen popsat a zařadit, zařadit do malého šuplíčko té velké kartotéky v našich hlavách. Ano, ušetří to místo i čas. Člověk si pamatuje jméno i tvář, tu a tam nějaký důležitý moment a to přeci stačí, vždyť už ho třeba vícktrát neuvidí. Kdo by se dnes vláčel s gramodeskou, když může onen "soubor" zmenšit a nahrát na prťavoučkou flasku nebo třeba někam do takřka neexistujícího virtuálního úložiště. Z člověka samotného se pomalu, ale přeci stává počítač.
Ale mě se nějak nechce, nechce se mi škatulkovat, nechce se mi komprimovat a pracovat na základě černobílé binírní soustavy, od toho tu přeci nejsme. Raději si v hlavě ponechám ten velký nepořádek, ten rozbalený a možná i nekonečný filmový pás. Přeci jen, co kdyby to bylo někdy potřeba.
Třeba se ještě někdy objevíš, ikdyž musí uznat, že se nás musíš chtít opravdu moc zbavit, když se stěhuješ až tam. Ale tak co. Život dává a zároveň bere a my musíme hrát s těmi kartami, co nám rozdal a my je máme zrovna v rukách.
Až se tedy příště potkáme, doufám, že i u tebe hlevě se bude povalovat dlouhý zažloutlý filmový pás a ne jen nějaký malý, hloupý bujón, který jako malou kostičku vytáhneš z nějaké zásuvky v tvé hlavě.
Protože já bujóny nevedu.


Něco málo na závěr: Velbloud nebude nikdy shnut, porovnán a zhodnocen, na to je to až příliš osobité a interesantní stvoření. Nelze o něm říci, že je podtrhnut, sečten a toto výsledek, to nelze z toho vám nevypadne žádný výslede, žádný velbloudí bujón. A doufám, že to pochopí i ti, co tě teprve poznají.
A už jen vážně nakonec, jakožto špatně ocitovaný autor, bych něco ráda uvedla na pravou míru, není problém v tom se vrátit, problém je v tom vrátit se, abys ustoupil někomu, kdo za to nestojí.
Krok vzad znamená obrat se o několik okamžiků svého života, nikdy se nevracej, abys ustoupil lidské hlouposti.

Počasí pod psa, nálada pro Envy

10. září 2013 v 20:08 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Nějak jsme se vrátili do našeho pochodu na dlouhou štreku. Ikdyž teď už se zdá, že pochod zrychlil a my se vydali na překotný úprk za vidinou něčeho lepšího v dáli asi tak stejně skutečného jako fata morgana nebo štědrovečerní zlaté prasátko. Ano, přišel podzim a s ním počasí pod psa už ani ne pro kočku, protože i tu by člověk dostal ven teprve potom, co by jí do značné míry omráčil koštětem a vyhodil za dveří. (Děti, tohle se nedělá.)
A tak mi prosím odpuste, pokud se i následující řádky ponesou v pochmurném a zádumčivém tónu.
Aby toho nebylo málo, můj spolutrpitel v rezavé zbroji, na které se nemilosrdně a neúprosně podepisuje zub času, se možná bude stěhovat. Bude se stěhovat jednoho krásně depresivního a prohnilého rána, potom co nestálé počasí venku promění zeleň listů v konejšivou zlatou a hnědou. Odstěhuje se to ráno, až bude člověka probouzet prchavě bílé světlo prosycené vlhkem. Bude to to ráno, do kterého výjdete jen tak na zkoušku v pyžamu a ve vlněném svetru. Avšak to ráno v něm nenajdete hřejivou utěchu, ten den se vám mokrý chlad zažere až do morku kostí a nepomůže vám ani snaha zamotat se co nejhloub do onoho svetru. Všude kolem bude bělavá mlha skreslující skořicové odstíny stromů a paprsky budou neuvěřitelně studeně bílé. A ten chlad, to osamnění se v ten den do vás zažere tak hluboko, že ani nebudete mít sílu v tom bělavém oparu pozvednout svou ruku s cílem ukázat gesto na rozloučení. Ruka strne u pasu a srdce někde hluboko ve vzpomínkách.
Tohle mě čeká, tohle mě nemine. A jedinou radou zůstává, jít a hodit své srdce daleko pryč.
A tak s nadcházejícím podzimem blednou i ty vzpomínky a člověk se opět připravuje upadnout do bolestné apatie, ve které necítí nic. Zšednou a zevšednět a počkat, zda se objeví někdo, kdo by dokázal člověka vyburcovat na tolik, aby protrhl blánu letargie, která ho obklopila. Počkat až...
Počkat až...? Ne. S novým přívalem bezúčelného deště člověk ožil a jako by se mu už nechtělo čekat. Na nic a nikoho. Nečekat spásu, osvobození, pomoc. Vdechnout ten mrazivý vzduch, který se válel v tom mrazivém ránu. Otočit se a třísknout dveřmi. Proč nesmyslně tesknit po někom, kdo znamená žití, po někom, kdo znamená podstatu. Lítost se přeceňuje a gesta na rozloučenou taky. Zavřené dveře neotevřít dokud nebude do čista pryč a až teprve potom vyjít ven. Vyjít ven a hnáni touho ho znovu spatřit, jít na druhou stranu než mířily jeho kroky. Jít na úplně opačnou stranu a neohlídnou se za ním. Protože jít za někým znamená lístost, pokoření a spoutanost. Ale vyjít někomu naproti je něco docela jiného, je to vdechnutí nového života do něčeho, co už umdlívalo pod tíhou vlastního těla.
A proč na úplně opačnou stranu? Protože Země je kulatá a pokud aspoň trochu platí to, co věda za ta léta zjistila, tak se tam někde v půli cesty sejdeme.

Snad už jen díky.
Věnováno Velbloudu prašivému psu, co si nevidí na špičku vlastního nosu a povětšinu času ani do h*by. Avšak život by nebyl takový jaký byl, pokud by bylo něco jinak.
Na závěr snad jen slovy naší Envy, která z důvodu jiného místa své existence, to ještě neví: Krok vzad znamená obrat se o několik okamžiků svého života, nikdy se nevracej.
Be wild! Velbloude