Počasí pod psa, nálada pro Envy

10. září 2013 v 20:08 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Nějak jsme se vrátili do našeho pochodu na dlouhou štreku. Ikdyž teď už se zdá, že pochod zrychlil a my se vydali na překotný úprk za vidinou něčeho lepšího v dáli asi tak stejně skutečného jako fata morgana nebo štědrovečerní zlaté prasátko. Ano, přišel podzim a s ním počasí pod psa už ani ne pro kočku, protože i tu by člověk dostal ven teprve potom, co by jí do značné míry omráčil koštětem a vyhodil za dveří. (Děti, tohle se nedělá.)
A tak mi prosím odpuste, pokud se i následující řádky ponesou v pochmurném a zádumčivém tónu.
Aby toho nebylo málo, můj spolutrpitel v rezavé zbroji, na které se nemilosrdně a neúprosně podepisuje zub času, se možná bude stěhovat. Bude se stěhovat jednoho krásně depresivního a prohnilého rána, potom co nestálé počasí venku promění zeleň listů v konejšivou zlatou a hnědou. Odstěhuje se to ráno, až bude člověka probouzet prchavě bílé světlo prosycené vlhkem. Bude to to ráno, do kterého výjdete jen tak na zkoušku v pyžamu a ve vlněném svetru. Avšak to ráno v něm nenajdete hřejivou utěchu, ten den se vám mokrý chlad zažere až do morku kostí a nepomůže vám ani snaha zamotat se co nejhloub do onoho svetru. Všude kolem bude bělavá mlha skreslující skořicové odstíny stromů a paprsky budou neuvěřitelně studeně bílé. A ten chlad, to osamnění se v ten den do vás zažere tak hluboko, že ani nebudete mít sílu v tom bělavém oparu pozvednout svou ruku s cílem ukázat gesto na rozloučení. Ruka strne u pasu a srdce někde hluboko ve vzpomínkách.
Tohle mě čeká, tohle mě nemine. A jedinou radou zůstává, jít a hodit své srdce daleko pryč.
A tak s nadcházejícím podzimem blednou i ty vzpomínky a člověk se opět připravuje upadnout do bolestné apatie, ve které necítí nic. Zšednou a zevšednět a počkat, zda se objeví někdo, kdo by dokázal člověka vyburcovat na tolik, aby protrhl blánu letargie, která ho obklopila. Počkat až...
Počkat až...? Ne. S novým přívalem bezúčelného deště člověk ožil a jako by se mu už nechtělo čekat. Na nic a nikoho. Nečekat spásu, osvobození, pomoc. Vdechnout ten mrazivý vzduch, který se válel v tom mrazivém ránu. Otočit se a třísknout dveřmi. Proč nesmyslně tesknit po někom, kdo znamená žití, po někom, kdo znamená podstatu. Lítost se přeceňuje a gesta na rozloučenou taky. Zavřené dveře neotevřít dokud nebude do čista pryč a až teprve potom vyjít ven. Vyjít ven a hnáni touho ho znovu spatřit, jít na druhou stranu než mířily jeho kroky. Jít na úplně opačnou stranu a neohlídnou se za ním. Protože jít za někým znamená lístost, pokoření a spoutanost. Ale vyjít někomu naproti je něco docela jiného, je to vdechnutí nového života do něčeho, co už umdlívalo pod tíhou vlastního těla.
A proč na úplně opačnou stranu? Protože Země je kulatá a pokud aspoň trochu platí to, co věda za ta léta zjistila, tak se tam někde v půli cesty sejdeme.

Snad už jen díky.
Věnováno Velbloudu prašivému psu, co si nevidí na špičku vlastního nosu a povětšinu času ani do h*by. Avšak život by nebyl takový jaký byl, pokud by bylo něco jinak.
Na závěr snad jen slovy naší Envy, která z důvodu jiného místa své existence, to ještě neví: Krok vzad znamená obrat se o několik okamžiků svého života, nikdy se nevracej.
Be wild! Velbloude

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama