Prosinec 2013

Život není takový, jaký se zdál být...

13. prosince 2013 v 14:47 | Envy |  Tříbodový hod na odpadkový koš


Ne, opravdu není takový, jak zprvu vypadal... A to ani trochu.
Ani už já se nepodobám tomu, čím bych měla správně být. Všechno se změnilo a snad díky životu a lidem okolo, teď spíš než člověka připomínám ježka. Ježka, který celý svůj život nese na svém těle bodliny. Bodliny na obranu.
Protože...
... co bodlina, to křivda...
... co křivda, to jizva...
... co jizva, to rána...
... co rána, to nůž...
... co nůž, to člověk, co ho držel.


Sůl v ranách, trn v oku, ale přesto budeme žít...

1. prosince 2013 v 18:52 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Žít život tak, jak by člověk chtěl. Naprosto nespoutaně a bez ohledu na ostatní, bez omezení, zábran a podobných hloupostí, které se marně snaží zpomalit překotný úprk života. Ale to nejde, život poběží podle sebe a ne podle hloupých překážek, které mu klade do cesty omezená společnost.
Zažité pořádky a normy, jenž si stanovila společnost, aby co nejlépe vyhovovaly anonimitě stáda. Avšak proč by měl člověk ohýbat páteř kvůli nesmyslným móresům stáda? Proč ohýbat páteř do všech směrů?
Nemyslitelné, neslýchané a urážející... A proto jsou tu ti, kteří to vidí stejně jako já. Vidí to tak, že nechtějí se ohýbat jako stébla trávy. Budou, ne budeme, my totiž patříme k nim, přesně takový jací jsme normálně. Budeme se stále hnusit společnosti, budeme jí bodat do jejích slepích očí, budeme špičatým kamenem pod kobercem. Budeme osinou v pozadí celému světu a jeho slavné společnosti. Budeme protože takový jsme, protože se nepřispůsobíme, protože neprodáme svou duši kuplířskému světu a jeho společnici.
My jim nepůjdeme pod ruku nebo snad přímo na ní. Budeme stát někde bokem toho všeho a vysmívat se jejich mravům. A budeme tam stát přesně takový jací jsme a to i přesto, že na světě nebude nic, co je provokovalo více než my. Ano, my sami se staneme zosobnělou provokací. Naše přítomnost, naše rozdílnost, naše názory to vše jim bude sypat sůl do otevřených ran.
Ale kdo ve skutečnosti za to může? My? Ne.
Mohou si za to sami... Společnost až příliš zkostnatěla a teď když se svým udýchaným plazením šine světem naše neohebné páteře, jenž zastávají svě idee a názory, ji rozdírají na kusy. A přitom stačilo jen nezpohodlnět, nezapšknout vůči jinému a neznámému. Ale stalo se a proto se muselo stát to, co se stalo. Musela spolu s někým svět trýznit čirá provokace.