Březen 2014

Den, kdy Envy stála na konci

30. března 2014 v 19:06 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy

Den, kdy si Envy začla myslet, že stojí na koci všeho. Na přesně takovém konci, na kterém, když popojdete o krok do předu, spadnete do nekončící propasti. Na konci, na kterém se musí všechno zákonitě zastavit.
A ona si myslela, že ho dosáhla, že už na něm stojí, že teď příjde klid, že se i všechno okolo ní zastaví a už po ní nebude nic požadovat. Ale to byla mýlka. Veliká mýlka.
Envy stála napočátku, tak jako vždy jí její osud zanesl jakousi podivnou spirálou na konec a přitom začátek všeho. Její život se neustále a neústupně kroutil do spirály, o které jsme všichni doufali, že vede vzhůru, že jednou Envy i přes neustálé návraty vynese na světlo.
Ale teď vidím, že to nebude tak jednoduché. Envy v tom nevidí spirálu, ona vidí pouze zvovu a znovu začínající stejné kruhy. Znovu a znovu se zklamává, protože si myslela, že už konečně přišel konec. Ale nepřišel. Není to cesta tam ani zpátky. Je to kruh v čase a s ním se nedá nikam dostat.
Pokaždé když už si myslí, že je to blízko, že se konečně zastaví a nadechne, pokaždé zjistí, že nestíhá. Že musí pokračovat dál. A ona jde, znovu panikaří, znovu brká, znovu poplašeně pobíhá do kola, znovu se mylně zastavuje. A potom znovu zahořkle nadává. Avšak už se nezdá, že by jí to tolik vadilo jako kdysi, dokonce se zdá, že už na to přivykla, že už na to nadává jen ze zvyku. A možná, že už je to její styl života.
A možná, že to kruhy nejsou. Třeba se vážně pohybuje světem, časem i svým životem sem a tam a ne jen v bludném kruhu stále dokola. A třeba se jen snaží dostihnout svůj vlastní stín.



Nikdy nepřestanou pronásledovat...

22. března 2014 v 19:10 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy

Nezněle vyřknutá slova, slova, které možná byly jen slabým výdechem a přesto mě straší. Pronásledují mě stále i po těch letech, po letech, která všechny ostatní věci neoblomně vyžrala z původních barev, a přeci na tohle nestačila ani ta dlouhá léta. Na tohle totiž nestačí nic...
Vlastně to ani nebyla důležitá slova nebo snad nějak jedinečná, ale někdo jim dal tvar a tím i život. A ony se ho nemíní vzdát. To proto stále ještě existují, protože nechtějí někde v mé hlavě na kraji mé mysli zaniknout. Nechtějí jen hluše zemřít, pouze jednou vyřčena. Ony chtějí být slýchána každé ráno, každý večer i každou noc i bez toho, aby je někdo musel vyslovit. Ony se vyslovují sama a proto jsou tak děsivá. Stále stejně neznělá, možná jen slabý výdech ani né slova a přes to stále znějí mou hlavou jako trpká ozvěna dávných činů.
Jako bych snad měla v hlavě nějaký lapač, který, upředen z tenkých, lesklých vláken, do sebe zachytává vše, co mě nějak zasáhlo, ovlivnilo, pochroumalo. Tu a tam se něco odlepí, odpadne a stane se to zapomenutým. Není to ale na škodu, je to jen přirozený koloběh i ta nejlepší vzpomínka, věta, obraz musí být jednou zapomenuta. To je život. Ale ty slova se tomuhle řádu vymykají. Zabraly svými těly celou tu síť a teď se kvůli nim nemůže přilepit nic dalšího.
A ony neustále znějí a znějí... stále stejně neznělá... nikdy se jich už nezbavím...
A přesto je nedokážu vyřknout, nedokážu je říct nikomu dalšímu a to mě na nich tak děsí.



Svět není spravedlivý

22. března 2014 v 17:44 | Envy |  Vržena katapultem
Den nevím kolikátý... tipuju to na konec března

Envy už před nějakou chvílí ztratila veškerou chuť se orientovat v tom cizím, nepřátelské, vnějším světě druhých lidí a proto už nepoužívá ani kalendář.
Co hůř, naprosto asketicky vysedává na lavičce a neustále se sluní na ještě ne úplně hřejícím sluníčku a naprosto bez zájmu tam sedí i potom, co sluníčko dávno zapadne, protože ona si nepřipouští, že už zapadlo. Zkrátka zapadlo v našem, nepřátelském, vnějším světě, se kterým ona nechce nic mít. Stále čekám, jaké další koniny začne vyvádět. Trochu se o ní bojím.
Ale jak se zdá nevydrží jí to dlouho, jelikož její ničím nerušený vysedávácí klid narušila nějaká nevychovaná, nevycválaná a neustále řvoucí děcka, kterých začíná mít pomalu pokrk.

Tak ti řeknu, co jsem komu sakra udělala?
Proč?
Protože oni furt řvou a řvou a nedaj mi pokoj. To mi jako ten svět musí neustále připomínat, jak je nespravedlivý?

Ano, ano, Envy pojala ještě větší záminku k tomu, že vnější svět je naprosto k ničemu a jen na obtíž. A tak se trochu začínám bát, kdy jí začnu připadat na obtíž i já a Velbloudem, protože přeci jen jsem se já a Velbloud rozhodli žít především v tom vnějším, ničemným světě.
Avšak na druhou stranu jí musím obdivovat, ona to prostě dovedla k dokonalosti. V domácích teplákách, ve vytahaném, stejně domácím tričku a nějakých nechutně růžových "kroksách" si naprosto neruše sedí na té lavičce, na nikoho se ani nepodívá, natož aby ho nějak vážně vzala na vědomí a ze svého oblíbeného šálku si pije svůj oblíbený, vnějším světem nezasažený, jak sama řekla, čaj, jehož valnou většinu má v bachraté, bílé porcelánové konvičce a naprosto nerušeně tam popíjí jako by nic. Není to nic světolomného ani světoborného, ale ten pohled na ní prostě stojí za to.
Ona se totálně minula budoucím povoláním. Ona měla být malíř nebo fotograf nebo prostě něco, co vede nezávazný bohémský život. Protože právě to by ona dokázala dovést k dokonalosti, k naprostému povznesení tohoto způsobu bytí. Avšak nic takového se nekoná.
Ale to už kolem lítají ty děcka na kolečnových bruslích, na kolech pouští si při tom Rihannu a myslí si, jak jsou kůl a frí a hepy...
A Envy by ji nejradši podkopala nohy, hodila klacky mezi paprsky kol a tu Rihannu jim taky nervala bůh ví kam... Ale Envy to neudělá, to by byl zásah do vnějšího světa, který jí je tak moc šumák, až jí vlastně rozčiluje. A proto vždy jen s povzdechem utrousí: A klid je v haj*lu...



Den 3... Životní pravdy

16. března 2014 v 19:15 | Envy |  Vypalte jámu vlčí!
Den 3
Životní pravdy

Protože občas příjdou docela nečekány, nechtěny a naprosto nepříhodně. Ale stejně tu jsou. Občas je člověk dokáže strávit, hned jak příjdou, někdy to nějakou dobu trvá a jindy je člověk nedokáže strávit nikdy.
Ale potom jsou tady taky takové, říkejme tomu třeba, jak už bylo v nadpisu řečeno, životní pravdy, které člověk stráví a pochopí hned, ale ony krom smutného objasnění situace nic jiného nenesou. Nenesou radu ani užitek ani ponaučení. Prostě nám jen prsknout do očí to, co je zřejmé a do určité míry i neměnné.
A přesně taková životní pravda vylezle na světlo světa i dnes. Vylezla sice za doprovodu slavnostních famfám, ale byla už od začátku pro mě naprosto zbytečná.

Za deště oheň nehoří...

Myslím, že bych bez tohodle dost dobře přežila do druhého dne. Ale dnes to vylézá ze všech těch mokrých dolíků, jam a kaluží kolem mě. Neustále a nepřetržitě to z nich vylézá stejně vytrvale jako mexická telenovela nikdy nekončí. A přitom je to všechno naprosto stejně zbytečné jako právě ta mexická telenovela.
Co mě ale na tom nejvíce štve? To, že za deště oheň opravdu nehoří a zvláště pak ne v temných jámách, které jsem se rozhodla vypálit. A šedivý vlci se smějí a smějí až se za břicho popadají. Smějí se mě, smějí se zhasínající louči, smějí se sami sobě.
A já přitom chtěla předstírat, že se tyhle deštivé dny nikdy nestaly. Že se nikdy nestaly a už od prvního dne planou mocné plameny na dně těch jam, které za vyděšeného křiku rychle opouštějí. Ale ono prší a za deštivých dní nejde nc tak jak se zdálo, že půjde.

Envy,
promočená deštěm, ale stále doufající...

________
PS: i když se to nezdá, to ohlušující ticho tu stále je, a proto to sem patří...

Pššt... slyšíš tu beznaděj?

14. března 2014 v 19:10 | Envy |  Vypalte jámu vlčí!

Protože všechno potřebuje nový počátek... i za tu nejvyšší cenu. Potřebuje to nový den první a ten právě nadešel.

Zdá se to být úplně obyčejný den, úplně obyčejný pátek čtrnáctého. Ale doufám, že pro delší dobu se to stane Dnem 1, že právě tenhle pátek 14. 3. bude něčím, co mě tak nějak přetvoří.
Bude to novým životem a novou nadějí, že vše bude jako dřív. Jako dřív dávno před příchodem Envy, dávno před příchodem temných stínů a dávno před budováním prvních jam. V to doufám...
Protože po jejich příchodu nastalo ticho, ticho, které bralo rozum. Ticho, které hubilo. A málem i zahubilo. Rezonovalo v mých uších tak jako doposud nic a svou mazlavou kaší zalepovalo závity mozku. Mozku, který pod tím vším začal hnít.
A přesto to ticho nebylo tak netečné, jak se zdálo být. Pulsovalo světem okolo, pulsovalo i mnou samotnou. Rozpohybovávalo věci, které se nikdy neměly hnout. A přesto hnuly.
A právě to mě poslalo až na dno temné jámy, na dno jámy, kde dokážou žít jen krvelační vlci. A s těmi se v jedné jámě opravdu nedá žít, i kdyby člověk sebe víc chtěl. Oni stejně jako to ticho dusí už jen svou přítomností. To oni právě přinášejí do života ochromující beznaděj. Beznaděj, která zabíjí.
Ale vlci nepřícházejí sami, ne oni ne. Na jejich cestě životy lidí jde vždy jako první právě to ohlučující ticho, které Vás odřízne od ostatních. A Vy se zalepeným mozkem, odříznuti od všechno a topící se v beznaději padáte, padáte hloub až na samé dno splínů a hnusů lidské společnosti. To vše jen proto, že jste nic neslyšeli. Jako by tím jak jste v onen okamžik neslyšeli, z Vás něco zmizelo... stejně jako ze mě.
Já doufám, né pevně věřím, že po tomhle dni budu mít opět sílu ty vlky vyhnat a jednou provždy vypálit jejich jámu. Protože dnešek je prosycen světlem nikdy nezhasínajícího slunce. Slunce, které hoří plamenem, který dokáže rozbořit i to nejhlubší nehybné ticho.
Avšak i potom, co ticho odezní, plamen v jámě vyhasne a vlci odejdou, zůstanou jejich stopy nesmazatelně v mé tváři...
zůstanou jako nesmazatelné stigma, které má připomenout i Vám, že v každém z nás se skrývá přesně takový vlk a stejně tak i ohlušující ticho...


Envy,
která se rozhodla, že má také právo žít...

Býti sám sobě travičem...

7. března 2014 v 18:09 | Envy |  Tříbodový hod na odpadkový koš

Envy je nemocná? Envy je nemocná? Envy zahájila léčbu! Sama...
Ale pamatujte si, že Vás měla ráda...
Aneb když se někdo cítí být "nachcípán", ale nesmí jít k doktorce... Ne ne, ta by zase doporučila být nejméně čtyři dny v posteli a to by opravu nešlo. Natož pak, když se Envy chystá o víkendu děsit společnost svou přítomností. Zároveň jí to ale příjde natolik závažné, že to nemůže nechat bez povšimnutí...
A tak započala domácí léčba, dle její vlastní, možná smrtící, receptury...
Možná se tážete v čem spočívá ten trik, stát se sám sobě travičem? Inu, je to opravdu jednoduché. Zvláště pak pokud si jako Envy řeknete, že chcete s nadcházející chřipkou totálně zatočit. Tedy jednoduše řečeno, léčba bude mít totální následky. Otázkou je zda pro Vás nebo pro chřipku.
Bez dlouhého hloubání a dloubání tedy prošmejdila barák od komína po základy a stanovila základní body svého lékařského postupu.
Krok první: vypít svůj čaj od snídaně a udělat si nový opravdu teplý, k tomu ještě to musí být nějaký druh, který jak sama řekla, jí příjde jako "prohřívací".
Krok druhý: potom co si opařila jazyk čajem, nalezla něco, co se tvářilo jako vitamín C... A jelikož Envy nerada věci cucá, došla si udělat šťávu, čaj už raději neriskovala, a vitamínovou pilulku spolkla. Přeci jen jak sama řekla: musí to mít přeci stejný efekt.
Krok třetí: dojíst jablko od svačiny.
Krok čtvrtý: vzít si ještě jedno jablko, teď už né od svačiny.
Krok pátý: dát si růžový prášeček nejmenované značky.
Krok šestý: vypít teď už opět studený čaj.
A pokud se nepletu, na závěr se Envy ještě pomodlila, aby tutu domácí léčbu přežila.

Na samý konec tohoto článku s tématem, o kterém se normálně vůbec nemluví, bych chtěla upozornit, aby žádný člověk, poločlověk ani nečlověk na této planetě nezkoušel tento léčebný postup. Už jen z toho důvodu, protože uplynula příliš krátká doba, než abychom mohli zaručeně potvrdit, že Envy stále ještě žíje...