Květen 2014

Špatný dny

9. května 2014 v 14:47 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy

A přitom dnes tak krásně svítilo slunce... A kolem mě byla naprostá tma. Tma, kterou nedokázalo rozbít ani slunce ani jakákoliv baterka. Žádný lidský vynález.
Protože toho dne uvnitř mě někdo zhasnul, zatáhl za starý provázek s neobroušeným kamenem na konci a zhasnul. Udělal tmu, se kterou já nemohla nic dělat. Najednou jsem v té tmě, nedokázala najít ani ten vypínač, nedokázala jsem ho nahmatat a tak jsem zůstala zhaslá.
Tiše jsem seděla vyčkávajíc nové ráno, které by třeba proniklo tou tmou uvnitř, abych aspoň letmo mohla zahlédnout obrysy toho provázku, abych aspoň na okamžik mohla spatřit nerozhodný odlesk nevybroušeného polodrahokamu, který se časem jakoby začínal kazit, jako by ho čím dál víc prostupovaly pukliny plné vzduchu a on se čím dál tím více kalil.
To ráno přišlo, přišlo stejně jako každý nový den, ale slunce nesvítilo. Neviděla jsem nic víc než před tím, bylo to možná snad ještě horší. Protože jsem vyčkávala další konec... věděla jsem o něm, že se tiše a plíživě blíží, pomalu ale o to víc neodbytně. O to víc děsivé to bylo.
Čekání na nic, čekání na konec, čekání na Godota... K ničemu. Ve tmě. Samotná.
Čím víc jsem si přála najít, nahmatat ten vypínač, tím víc jsem mu byla vzdálená. Ale i přesto jsem to nechtěla vzdát, nechtěla jsem jen čekat, nakonec však nezbylo nic jiného než právě to. A slunce stále nepřícházelo. Člověk přivykl.
A teď jako by se to zdálo jediným možným řešením. Řešením, které jako jediné přicházelo v úvahu. Čekat. A já to nakonec i udělala, protože nic víc jsem s tím nezmohla.
Právě tohle slovo mě tak pronásledovalo - víc. Víc tmy, víc čekání, víc smutku, víc toho, co jsem nemohla udělat a přesto mi příjde, že to byla moje povinnost. A teď už to snad skončilo, teď snad znovu výjde slunce, já najdu vypínač a znovu rozsvítím. Protože vím, že zhaslá žít nechci.
Protože vím, že tohle byly špatný dny. Protože takové prostě v životě jsou. Dobré a špatné. A je jen na nás jaké budou převažovat. I když to asi není tak úplně pravda.
Občas mi připadá jako by některé dny člověka nedokázaly zasáhnout, jako by se má nedokázaly vrýt do paměti. Nebyly k tomu dost jasné, zřetelné, ostré. Jako bychom je zažívali už mnohokrát a ony tím pro nás ztratily na váze, ostrosti a přitom to tak často bývají právě ty dobré dny. Jakoby je někdo nahrál na nějakou pásku a pak nám je pouštěl znovu a znovu a my se z nich postupně přestávali radovat.
A potom tady jsou špatný dny, které se dějí nahodile, nikdo neví, kdy přesně příjdou, ani jak dlouho budou trvat. Někdy to jsou dny, týdny, roky a jindy to je pár vteřin uprostřed toho nejlepšího dne v našem životě. A přesto se nám vryje neomylně do paměti právě těch pár vteřin. Jako když se Vám něco povede, ale Vy na cestě domů z nenadání zmoknete, krátce, prudce, důkladně. A potom za čas si bude stále mlhavě pamatovat, že se Vám ten den něco povedlo, ale o to zřetelněji si vždy vzpomenete na to, jak jste zmokli.
A to já nechci, nechci si pamatovat, jak tenkrát někdo zhasnul, chci si pamatovat, že jsem našla vypínač a zase rozsvítila a že pořád svítím. A možná proto vezmu nůžky a jednou pro vždy ten vypínač přestříhnu, protože už nikdy nikomu nedovolím zhasnout.

Věnováno všem, kteří zhasli nebo stále zářivě svítí.
Fiat lux...

Teď

6. května 2014 v 20:13 | Envy |  Vylezlo z Černé díry

Envy, chtělo by to trochu světla, nemyslíš?
Jako teď?
Ano, přesně teď.