Červen 2014

Černá ovce hudební scény? Ano!

1. června 2014 v 18:13 | Envy |  Tříbodový hod na odpadkový koš
Report a jiné kecy...
Nějak jsme si uvědomili, že máme potřebu udělat nějaký ten report. Bude to dlouhé, nezáživné, nudné, zbytečné a nebude to mít hlavu ani patu... No a co?

Čím bych začala, no popravdě ani nevím, tady vlastně bude jedno, kde začnu. Možná bych začala tím, že jak ona sama řekla... Envy stále žije. A nejspíše teprve teď procitla ze svého zimního spánku, prodlouženého snahou se vymezit vůči vnější společnosti. Což mi připomíná, že stvořila celkem obstojnou vlastní filozofii. To jen tak mimochodem.
Potom co jste se blahoskloně dozvěděli, že Envy žije byh přešla jinam.
Pivoňa, pivoňa, pivoňa, všude kolem pivoně... Oj, má stará láska opět dýchá, opět žije. Vlastně ani nevím, proč jsem na takových let na ně úplně zapomněla a teď na ně neustále fascinovaně zírám. Možná proto, že letos jsou obzvlášť pěkné.
A po dešti jsou ještě lepší, takže díky pivoním se trochu pozměnil můj denní rytmus. Už to není: vstát, vypravit se, běžet na bus, nuda, přijet domu, najíst a fláknout sebou. Teď to je: vstát, vypravit se, fotit pivoně, nestihnout autobus/ stihnut ho po osobním rekordu běhu do kopce, nuda, přijet domu, fotit pivoně, najíst, fláknout sebou a znovu jít fotit pivoně.
Ty kytky mě zničej...
Krom do pivoní zamilovaná do lišek, už bych se konečně mohla dokopat k tomu, abych dodělala ty náušnice, samozřejmě liščí... No jo, Envy se nezapře...

Chceš jí udělat radost? Dej jí barvu? Myslím, jako na vlasy... né že jí pořídíš kýbl balakrylu.
To jako že jí mám pořídit: Paleta šámpón pomeranč...?
Hele, víš co? Radši mlč...

Při svém hodně dlouhém hledání na netu své vysněné lišky na náušnice, jsem se nepřestávala divit. Člověk zadá fox a vyjede mu: ženská, auto, liška, kočka, pes, křeček, letadlo, zrzavá paruka, myš, liška, megusta, houba, a mumínci. Jako některé věci bych pochopila, jiné jsem fakt nepobírala a jiné, i když jsem nepobírala, mě docela potěšili jako třeba ti mumínci. A pak, pak... jsem tam našla plecháček (setkala jsem se s tím, že mladší generace neví, co jest plecháček... trochu mě to vyděsilo), ale ne jen tak ledajaký plecháček, to bych to totiž vůbec neřešila. Byl to plecháček s Little My... Chci. *.*
Nic méně plecháček nejspíše nezískám a tak jsem se začla ubírat trochu jiným směrem. A proto jsem začala po zahradě šmejdit s cílem najít dřevěnou desku, na kterou už jsem strašně dlouho chtěla něco vyvést v temperách, no možná na to obětuji něco lepšího olej nebo akryl... A tak jsem hledala a hledala. Měla jsem přibližnou představu o tom, co by to mělo být za desku. Měla být čtvercová, rozměr jsem přesně nevěděla a hlavně podle mých představ. Jediné čím jsem si mohla být naprosto jistá bylo to, že až jí uvidím tak najistotu poznám, že je to moje deska. Avšak naše zahrada má trochu jinou představu o ideálních dřevěných deskách než já. Ale to by Envy nebyla Envy, kdyby si neporadila...
V garážové skříňce je o dvě poličky míň, ale Envy má své vysněné desky...

Možná bych taky zmínila minulou neděli, jakožto den mé skoro zástavy. Myslím srdce, né, že by mě někdo vzal a prodal do zastavárny. Ano, málem, málem jsem se rozpustila na své židly, málem jsem vyskočila oknem, málem jsem spadla pod stůl, málem jsem ječela, málem jsem zapomněla dýchyt ( ne, dobře, to jsem zapomněla), málem jsem běžela objímat všechny sousedy v dosahu, ale to fakt jenom málem... A co že se to vlastně stalo? I Envy má své pány a pokud se poštěstí najít jednoho z nich, jak napsal její české jméno svou božskou rukou... pak se Envy docela rozplývá...

Jako neméně důležité mi příjde podotknout pár věcí o filmu, na kterém jsem nedávno byla. Možná bych to řekla slovy: geniální, komické a safra pravdivé... vy dva byste se na to měli podívat. A jestli se v tom neuvidíte, tak už vážně nevím, co s vámi... A co že to bylo? Ano, Stoletý stařík...

Když už jsem u toho glosování kulturních počinů, je tu něco, co mi nedá spát... Ano, konečně se dostanu k tomu tématu, které tak palčivě řve a řičí z nadpisu. Jako obvykle, když píši cokoliv, kamkoliv, komukoliv, přitom poslouchám písničky a cestou necestou se skrze navrhovaná videa dostávám stále dál. Tak jsem se tak hezky dostáva stále hloub a hloub a libovala si, jak mi to pořád nabízí věci, co poslouchám.
Teď bych si na okamžik dovolila skočit jinam, abyste pochopili oč tu vlastně běží... Kdo by neznal Korn... mimochodem ten dotyčný o hodně přichází... Kdo by neznal Word up... přišel by o ještě víc... Ano, ano vím, že je to od nich přezpívané a vím, že originál je od Cameo... Avšak. Ať jedno či druhé, pořád to je ono.
A teď se vraťme k jádru pudla. Tak si tak klikám a najednou koutkem oka zahlédnu Word up, okamžitá reakce klik a už znovu píšu s nadějí, že se v mých uších rozezní Korn nebo Cameo. Ovšem... chyba lávky.
Ze začátku jsem si řikala, to je jen nějaká chyba... omyl. Po další chvíli, kdy to začalo znít jako Michael Jackson, což už mě opravdu vyděsilo, jsem se přesunula do onoho okna hudební hrůzy a se zděšením zjistila, že se v klipu nachází 4 holky/ ženy. U jedné z nich si nejsem ani trochu jistá, do které kategorie ji zařadit... A k tomu všemu se tváří naprosto vážně.
Počkat, počkat, počkat. Tohle myslej fakt vážně? Tuhle hudební vraždu?
Ale ony to prostě myslely naprosto vážně. Vtip. Špatnej vtip.
Trochu se obávám, že ona začínající dívčí skupina, která mi nemálo přpomíná skupinu na způsob: Spice girl, si vzala do úst trochu větší sousto než zvládla sežvýkat. Přeci jen se dobrovolně předhodily k večeři zarytým posluchačům dosti odlišného stylu. Možná by to nebylo tak žaludek dráždící, kdyby si vybraly něco méně známého. Jelikož si myslím, že tohle si prostě Word up nezasloužil.
To jest můj skromný názor na, v totu chvíli pro mě, černé ovce hudební scény Little mix...
Na úplný závěr všeho bych si dovolila pouze podotknout: Herbert...