Srpen 2014

Obklopená...

16. srpna 2014 v 18:55 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Co jest srdci člověka blízké a přesto tomu srdce nebije. Vše a nic. To i ono. Každý máme něco, něco co chceme k sobě pevně připoutat. Něco co nechceme ztratit. Obklopit se tím a v temných dnech v tom nacházet útěchu.
Zastavit se v jejich blízkosti a nadechnout se. Vnímat je... každý zvlášť, každého sám o sobě. Jejich lesk, barvu, třpyt. Neb mě nejbližší jsou kameny.
Mlčenlivé, hrdé a chladné. Obklopit se jimi a žádný z nich nikdy neztratit. Protože každý z nich má duši. Stálou a neměnnou, přesto však není příkrá a nepřívětivá. Přsto však dokážou v rukou tepat, příjemně hřát a tetelit se. To protože ony svou nehybností ukazují odraz samotné člověka. Nás samotných. Neskalený obraz, protože na nich nejsou vlny, které by způsobil okolní svět. Okolní lidé.
To právě proto je mám tak ráda, nutí mě pohlédnout si zpříma do očí a mnohdy ještě hloub. Protože zrdcadlo je skoro až příliš kruté. Nebere si servítky s našimi nedokonalostmi. Kdež to kámen, ten je jiný. Má ohled na naše chyby, zbytečně nesoudí. Vždyť i on má své kazy. Jsme si rovni.
O to raději je pevně tisknu v dlaních a upírám k nim své oči. Právě v těch chvílích dokazují, že i věci umí šeptat. Běžně ale nevypráví svůj příběh, nýbrž ten náš. Ten, který jsme jim řekli my sami. Mnohdy právě věci kolem, nás učí pochopit to, co je v našich nitrech.
A proto si nezaslouží být odstrčeny, to právě proto teď tisknu v dlani jednoho z těch nejmlčenlivějších. To v něm se mé oči ztrácí tak hluboko, tak daleko v té černi. V černi s ostrůvky naděje. S šedobílými skvrnami, s jeho světlými nedokonalostmi, které tvoří jeho diadém.
Tisknout ho a nikdy ho neztratit. Splynout v jedno, aby se on stal zas mým diadémem. Pozřít svůj obsidián...

Poslouchej...

12. srpna 2014 v 22:25 | Envy |  Vylezlo z Černé díry


Zastav svět... alespoň na chvíli. Ať stojí vše kolem, ať vše tají dech, ať všichni tonou v tichu a srdce duní jako dešťové kapky na plechové střechy oněmnělých měst. Ať vítr přestane dout a jen tiše prokresluje smutný pochod tepajících srdcí... Jen ať všichni slyší srdce toho vedle sebe, pak si totiž budeme blízcí, všichni vespolek stejní a přesto každý jiný. Přesto v jádru člověk. Těm, kterým za ta léta narostly ostré zuby, se chvějí rty v nebahém očekávání. A ti, co nosí své srdce v dlaních, teď tiše se tisknou k zemi jako matce všech. A poslouchají, jak zemí, to udusanou tmavou půdou rezonuje píseň ryze lidská... A svět poslouchá, co svět... všichni posloucháme. Ale proč teď... proč teď najednou, proč ne jindy? Proč ne vždy? Protože ať je to jak chce, jsme supi tohoto světa... jsme páni tohoto světa? Ne, pouzí supi a kořist zároveň. Právě v nás lidech se sváří neslučitelné. To právě díky tomu, srdce každého znás pěje jinou píseň, jiný rytmus, jiný tón. A přes to přeze všechno se teď naše písně nesou v jednom tónu. Všechny ty útržky se slévají v jednu mohutnou symfonii. A to jen kvůli jednomu z nás...