Září 2014

Těžce rozbitá

27. září 2014 v 18:33 | Envy |  Vržena katapultem
Nějak na to kašleme. Měly bychom si dáti facku, obě. Hned. Pořádnou.
Raz, dva, tři... facka.
Ne, nechme špatné vtipy stranou, jelikož tu nemám svou spolufackovací kolegyni. Ne, nemám. Proč? Je líná. Líná, líná, líná, líná, líná, hlína, líná, líná. Jsme zvědavá, kdo to přečetl důkladně. Jsem zvědavá, kdo to vůbec četl. Snad abych na začátek řekla, že tohle nebudeme mít žádnou hodnotu. Ne, na to je to až příliš velký blaf.
Jsem rozbitá, dost krušně. Chci zas lepší zítřky, dny, ve kterých nebudu rozložena do malých ztracených kousků. Je mi zle. A při pohledu z okna se to jen zhoršuje. Ztrácím další kousky.
Neschopna udržet se v kompaktní hroudě louhuji se v šípkovém čaji vlažné teploty, nesytých barev, nakřáplém hrnku. Louhuji a polykám do věčně suchých útrob. A čaj se rozlévá všude, putuje cévami, cirkuluje v lednivách, nahrazuje morek kostí, rozlévá se po kašlem prolezlých střevech, bubnuje na bránci, vyměňuje sklivec, učí míchu, jak vést neurony. Všude.
A řezavá bolest nemizí, nechce ustoupit, nechce být nahrazena trpkou chutí šípku.
A všechno třeští, řeže, pálí a bolí. A nechce toho nechat. Nechce, aby plíce nedýchaly čaj ale zase vzduch.
Vše chutná stejně, vyluzuje stejnou vůni a je snad i stejně rudé.
Skolena, rozpadající se, bolavá, čajem prodchnutá, nestíhající, stále myslící, jen občas píšící. Nemající pokoje.
Čaj už leze krkem, ušima, očima, žábrama, prstama, hlavou i palcem u nohy...
Tak kde je moje kafe?

Krkavčí matka dcera ztracená řečená I.

15. září 2014 v 18:40 | Envy |  Vržena katapultem
Och výborně, výborně.
Krkavčí matka, jež zanechala své jediné dítě napospas samotě. Samotě tak hrůzné, že se nakonec začala bát vkročit do těch míst, které měla svým příchodem zachránit. Ale proč to?
Protože jistý vyšší a zřejmě i karmánový systém mě nenávidí a spolčen s proradnou technikou nehmotného těla, se sítí webovou se rozhodl mstít se. Neb už dva týdny bylo naprosto nemožno přihlásit se z mého trůního sálu nejmenované značky, konkurující značkám Hledáme pracanty a dokonce i Jonagoldům (koho neodchoval zahradníkův rok v praxi, nechť se obrátí na zasvěcené). Ano, tato krutá technická chyba se mi krutě smála do očí. Ale teď, teď pozvedneme grál naší neutěšené touhy krmit tento svět našimi zenovými koány a vynahradíme promeškané.
S vražednou rychlostí navezeme naše pochody a chmury a balasty, které na nás zanechal bezcitný podzim. Neb ztracené dcery nikdy křivd nezapomínají. Snad kvůli tomu se vše začlo vznášet v oblaku patetična a ochrnutého archaismu.
To proto, že život sám přiklonil se svou podobou spíše k nezřetelným bájím tohoto i cizího světa.
Ale teď v žilách koluje nevýslovná radost, radost nad ztraceným a znovu nabytým. A strach z nové ztráty. Strach ze změny, která příjde, aniž by se zeptala zda může vstoupit. A já tomu čelím opuštěná.
Kde jsou mí panoši, rytíři v lesklé zbroji, kde teď spí a dříme královnina saň?
Kam zmizeli a proč se nevrátí, kdo jim dovolil usednout na vlastní trůn?
Kdo jim prozradil, že nemusíme být jednotní?
Kdo je ode mne odvedl?
Já se Vás táži, křičím, řvu a ptám se, tak kdo tedy při mě stojí?
A oni chtějí vědět totéž. Stojí a volají ve svém korunním sále, dožadují se odpovědi. A přece zůstávají také sami. Není nám přáno čelit chřtánům společně. Jsme odsouzeni postavit se na vlastní nohy a šlapat po vlastních stínech. Léčit vlastní rány.
Neb ledové náhrdelníky zdobící krky ztracených dcer, zdobí i srdce velbloudí a filigránové vzory prorůstají stále hlouběji a nesou pouze slepou pýchu. Pýchu, která odmítá opustit svůj neexistující trůn nadutosti a hlouposti. Trůn, kterého nejsi právoplatným dědicem.

Tak si na tý Moravě shníj Vevíne!

Osud ztracených dcer

4. září 2014 v 20:17 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Neb on přislibuje svůj pozvolný příchod, jeho vtíravé kroky tančí kvapíkovým tempem k nám. A ten příslib mě děsí. Protože před ním není úniku. Není pomoci.
Už dávno není pochyb o tom, že chystá své velké entrée, jak pomalu rozlévá své chladem prodchnuté kroky. Jeho lezavě chladné ruce se vztahují po mých roztřesených žebrech. A já stejně jako všechno uprostřed něho nabývám neostrých obrysů. Ztrácím se. A znovu hledám. Jako by na mých rukou ulpívalo něco, co do toho to světa nepatří, jako by na mě chtěl navěsit smuteční bílá roucha ranních mlh. Ten bílý dlouhý hábit, který bezmilosti studí a rozmáčí vše, co se dostane do jeho stínu.
Ale proč to dělá? Rok co rok pronásledu. Rdousí a děsí. To kvůli němu přestávají rána nést naději. To kvůli němu by bylo lepší rano zaspat jako nejtemnější noc. Chlad, který se sem vkradl spolu s dýmem a pachem skomírajícího léta, nebyl nikdy vřele vítán. Nikdy se nestal milým společníkem bujarého ducha.
Podzim přichází, aby mě zas rok co rok rozsápal a předhodil. Předhodil matce zimně, která již nezná svých ztracených dcer.
Ptorože ona svými křivolakými zuby nedokáže cupovat a trhat, ona tiše a pomalu přežvykuje. A podzim jen tiše přihlíží...