Osud ztracených dcer

4. září 2014 v 20:17 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Neb on přislibuje svůj pozvolný příchod, jeho vtíravé kroky tančí kvapíkovým tempem k nám. A ten příslib mě děsí. Protože před ním není úniku. Není pomoci.
Už dávno není pochyb o tom, že chystá své velké entrée, jak pomalu rozlévá své chladem prodchnuté kroky. Jeho lezavě chladné ruce se vztahují po mých roztřesených žebrech. A já stejně jako všechno uprostřed něho nabývám neostrých obrysů. Ztrácím se. A znovu hledám. Jako by na mých rukou ulpívalo něco, co do toho to světa nepatří, jako by na mě chtěl navěsit smuteční bílá roucha ranních mlh. Ten bílý dlouhý hábit, který bezmilosti studí a rozmáčí vše, co se dostane do jeho stínu.
Ale proč to dělá? Rok co rok pronásledu. Rdousí a děsí. To kvůli němu přestávají rána nést naději. To kvůli němu by bylo lepší rano zaspat jako nejtemnější noc. Chlad, který se sem vkradl spolu s dýmem a pachem skomírajícího léta, nebyl nikdy vřele vítán. Nikdy se nestal milým společníkem bujarého ducha.
Podzim přichází, aby mě zas rok co rok rozsápal a předhodil. Předhodil matce zimně, která již nezná svých ztracených dcer.
Ptorože ona svými křivolakými zuby nedokáže cupovat a trhat, ona tiše a pomalu přežvykuje. A podzim jen tiše přihlíží...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | E-mail | Web | 4. září 2014 v 20:48 | Reagovat

super, až ke konci jsem poznala, že mluvíš o ročním období! Moc hezké :)

2 Envy Envy | Web | 4. září 2014 v 20:55 | Reagovat

Děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama