Těžce rozbitá

27. září 2014 v 18:33 | Envy |  Vržena katapultem
Nějak na to kašleme. Měly bychom si dáti facku, obě. Hned. Pořádnou.
Raz, dva, tři... facka.
Ne, nechme špatné vtipy stranou, jelikož tu nemám svou spolufackovací kolegyni. Ne, nemám. Proč? Je líná. Líná, líná, líná, líná, líná, hlína, líná, líná. Jsme zvědavá, kdo to přečetl důkladně. Jsem zvědavá, kdo to vůbec četl. Snad abych na začátek řekla, že tohle nebudeme mít žádnou hodnotu. Ne, na to je to až příliš velký blaf.
Jsem rozbitá, dost krušně. Chci zas lepší zítřky, dny, ve kterých nebudu rozložena do malých ztracených kousků. Je mi zle. A při pohledu z okna se to jen zhoršuje. Ztrácím další kousky.
Neschopna udržet se v kompaktní hroudě louhuji se v šípkovém čaji vlažné teploty, nesytých barev, nakřáplém hrnku. Louhuji a polykám do věčně suchých útrob. A čaj se rozlévá všude, putuje cévami, cirkuluje v lednivách, nahrazuje morek kostí, rozlévá se po kašlem prolezlých střevech, bubnuje na bránci, vyměňuje sklivec, učí míchu, jak vést neurony. Všude.
A řezavá bolest nemizí, nechce ustoupit, nechce být nahrazena trpkou chutí šípku.
A všechno třeští, řeže, pálí a bolí. A nechce toho nechat. Nechce, aby plíce nedýchaly čaj ale zase vzduch.
Vše chutná stejně, vyluzuje stejnou vůni a je snad i stejně rudé.
Skolena, rozpadající se, bolavá, čajem prodchnutá, nestíhající, stále myslící, jen občas píšící. Nemající pokoje.
Čaj už leze krkem, ušima, očima, žábrama, prstama, hlavou i palcem u nohy...
Tak kde je moje kafe?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama