Listopad 2014

50 odstínů vlčí krve

30. listopadu 2014 v 19:50 | Envy |  Vypalte jámu vlčí!
Vlčice, která ztratila své mladé. Lidská ruka, která ničí vše živé. Nekonečné svědomí ničící samo sebe.
Vlčata ztracená ve tmách života, snad nebudou z nich ty zlověstné stvůry, snad nevsáknou se pod kůžu ničemného člověka a nebudou trhat a drásat vše živé v něm. Snad konečně výjde slunce ze soumraku odcizení.
Protože den už musí nastat, protože odcizení způsobilo, že ruka ubližuje činiteli, že svědomí drásá samo sebe bez pomoci. A vlčice tiše přihlíží. Běží lesem, močálem i myslí a hledá své mladé, chce novou smečku, nový klan, novou éru. Chce nastolit staré časy nových vládců. Ale v tom jí musíme zabránit. Musíme před ni postavit vysokou ohradu. A vlčata ochočit dřív než vymění mléčné zuby. To slunce už konečně musí vyjít. Musí být spatřeno našema zakalenýma očima. Musíme se zvednout a nastolit naši vládu. Nad sebou samými. Musíme se postavit lesním tyranům.
Ale to vlčice nechce, toho se děsí, vře její krev nad ztracenými vlčaty, nechce, aby byla našimi společníky. Zrodila se z její krve a tu musí následnovat. Krev měňavou jako chameleon, šedou jako srst, černou jako úmysly, lesklou jako zrcadlení očí. Silnou tak jak potřebují.
A nikdy nebude prolita, ta královská síla žití chce usednout na trůn, jak dávné právo setmělých lesů hovoří. A my, pouzí opovážlivci, chceme porušit vlčí vládu, tyranii, zoufalství. Život potřebuje nového vládce a vlčata jsou dále ztracena.
Strnulé vlčí vytí nevolá je, nic jim neříká. To ona dovrší poslední odstín. Poslední odstín vlčí krve, který se naprosto odcizil od jejich předků...

Ještě jednou vezmu kladiva!

22. listopadu 2014 v 20:23 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Řvala jsem, ječela a křičela. A svět kolem mlčel. Nastavoval mi svou bezútěšnou tvář a snad se mi vysmíval. A já, pouhý, malý, nepodstatný člověk stále stojím v rokli, rokli bez konce, bez možnosti dostat se nahoru. Sochy v rokli odedávna stojící smáli se mě, mému křiku, mému poslání. A z nebe se snášel déšť.
Rozmáčená, třesoucí se, běžící vpřed. Zavírám oči před nesmyslem tohoto světa, zavírám oči nechci vidět jeho vykloubené údy, jeho pokroucenou páteř. Hledám lepší místo. Hledám úkryt. Hledám Elysium.
Nejsem spravedlivá, nejsem Diovým oblíbencem a přesto tam patřím. Mám právo dát odpočinku svým nohám, své hlavě, své touze změnit svět. Tak kde je mé Elysium?
Kdo skryl ho přede mnou? Kdo zná cestu k němu? A pouze mi ji nechce říct.
Jsem hřích, který se snaží spasit sám sebe, jsem ta, jež nepotřebuje slitování a přesto prahne po smilování.
Jsem Envy, jsem lidské smítko tohoto světa, jsem cumploch, prorok, buřič a rebel, jsem hnidopich a prosto vidím lepší zítřky. Bojuji, bojuji s kýmkoliv, kdo zastává ty vykloubené pořádky, ty nesmyslné zvyky a snaži se zničit ty jako já. A ani až dojdu svého Elysia, pak neustrnu v netečnosti. Až popadnu dech, pak ještě jednou výjdu vstříc tomuto světu, jeho trouchnivé náruči a budu bojovat. Za naději, za nás jiné, za sebe. Ještě jednou ukáži světu, že někteří se nedokáží vzdát, že někteří chtějí rozrazit hlavou zeď. Zeď, která stojí mezi lidmi, zeď plnou předsudků, hlouposti, ješitnosti, slepoty a pýchy. A naše názory, naše slova budou naše, budou má kladiva.
Ještě jednou...

Žalm druhý

22. listopadu 2014 v 19:59 | Envy |  Vylezlo z Černé díry


Stojím na okraji bez schopnosti balancovat...


Hořící most

7. listopadu 2014 v 20:15 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy

Dlouhý vojenský kabát, vysoký límec, liščí oči z něj vyhlížející. Kožené boty, jejichž pevná podrážka skřípe po suchém černém sněhu. A kolem padal podivný soumrak. Černá hutná látka stojícího límce odrážela dech zpět do útrob kabátu, jakoby v něm zuřila vlastní vichřice. Jakoby to byla svrchní, tlustá a neprospustná kůže, skořápka. A samolibý úsměv se za ní schovával déle nežli jen tento okamžik. Jako by se v zákrytu toho límce kdysi dávno zrodil. Snad za jeho zrodem stál ten kabát, ta druhá kůže samolibé nezranitelnosti. A z oblohy se neustále snášel ten černý, šustivý sníh a zamotával se do mých vlasů poletujících ve vířivém větru. A právě tenhle samolibý úsměv teď tančil po mé skryté tváři a prapodivně se zkřivil s každým prasknutím či zašrachtáním. Zašrachtáním, které se dralo z mých kapes, hluboko v níž dlely mé ruce, teď už nečinně unavené a přesto špinavé od namáhavého úkonu žití. Každý krok, každý jeden krok... ó, jak pokaždé zapraskal ten sníh... jak pokaždé zašrachtala krabička sirek v mé kapse. Jak fantasticky křivolaký úsměv při té cestě pryč od všeho koncertoval na mé tváře. Jaká to byla symfonie. A ten sníh... Nebyla ani zima, nebyl skoro ani podzim, alespoň ne takový před kterým děsím se vyjít ven. Dnes ne, dnes je jen chladno, nepříjemno a přece ten sníh nestudí, nerospouští se v mých vlasech, nemáčí můj kabát. A už by vlastně měla být dávno noc, ale stále vidím před sebe, daleko před sebe a přece jsem na délku svého nekonečného stínu před sebe slepá. A hukot za mnou neustále sílí, nabírá na hřmotnosti a mohutné plameny ozařují černou oblohu. Ne, teď není noc, teď se čas zastavil, aby zas jeden most mohl poklidně shořet v plamenech, aby z nebe mohl neslyšně padat černý sníh zuhelnatělých strupů ze starého dřeva mostu. Aby mohl můj neoblomný zvyk spáchat své a já se mohla tiše vytratit. Odejít, zmizet ve tmách budoucnosti se svým černým kabátem. To právě proto teď stojí čas a já rázným krokem dupu po zemi změklé nánosem popela. Tak pradávný zvyk, že už mě neopustí, zvyk bořit a pálit staré mosty. A už mi je mnohdy jedno, kdo stojí či stál na druhém břehu...