Hořící most

7. listopadu 2014 v 20:15 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy

Dlouhý vojenský kabát, vysoký límec, liščí oči z něj vyhlížející. Kožené boty, jejichž pevná podrážka skřípe po suchém černém sněhu. A kolem padal podivný soumrak. Černá hutná látka stojícího límce odrážela dech zpět do útrob kabátu, jakoby v něm zuřila vlastní vichřice. Jakoby to byla svrchní, tlustá a neprospustná kůže, skořápka. A samolibý úsměv se za ní schovával déle nežli jen tento okamžik. Jako by se v zákrytu toho límce kdysi dávno zrodil. Snad za jeho zrodem stál ten kabát, ta druhá kůže samolibé nezranitelnosti. A z oblohy se neustále snášel ten černý, šustivý sníh a zamotával se do mých vlasů poletujících ve vířivém větru. A právě tenhle samolibý úsměv teď tančil po mé skryté tváři a prapodivně se zkřivil s každým prasknutím či zašrachtáním. Zašrachtáním, které se dralo z mých kapes, hluboko v níž dlely mé ruce, teď už nečinně unavené a přesto špinavé od namáhavého úkonu žití. Každý krok, každý jeden krok... ó, jak pokaždé zapraskal ten sníh... jak pokaždé zašrachtala krabička sirek v mé kapse. Jak fantasticky křivolaký úsměv při té cestě pryč od všeho koncertoval na mé tváře. Jaká to byla symfonie. A ten sníh... Nebyla ani zima, nebyl skoro ani podzim, alespoň ne takový před kterým děsím se vyjít ven. Dnes ne, dnes je jen chladno, nepříjemno a přece ten sníh nestudí, nerospouští se v mých vlasech, nemáčí můj kabát. A už by vlastně měla být dávno noc, ale stále vidím před sebe, daleko před sebe a přece jsem na délku svého nekonečného stínu před sebe slepá. A hukot za mnou neustále sílí, nabírá na hřmotnosti a mohutné plameny ozařují černou oblohu. Ne, teď není noc, teď se čas zastavil, aby zas jeden most mohl poklidně shořet v plamenech, aby z nebe mohl neslyšně padat černý sníh zuhelnatělých strupů ze starého dřeva mostu. Aby mohl můj neoblomný zvyk spáchat své a já se mohla tiše vytratit. Odejít, zmizet ve tmách budoucnosti se svým černým kabátem. To právě proto teď stojí čas a já rázným krokem dupu po zemi změklé nánosem popela. Tak pradávný zvyk, že už mě neopustí, zvyk bořit a pálit staré mosty. A už mi je mnohdy jedno, kdo stojí či stál na druhém břehu...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama