Leden 2015

Černé krajky vábných tvarů

25. ledna 2015 v 19:02 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Přichází světu vstříc a nehledí na jeho káravé zraky, nehledí na zatuchlé moresy světa starých dam. Ona přichází, aby rozvířila vody. Aby přinesla lehký závan nové zkaženosti. Aby těm starým ženám nastavila zrcadlo, aby jim ukázala jaké byly ony, aby si uvědomily, za co ji slepě odsuzují.
Přichází světu vstříc a odhazuje své černé krajky, sundává černých perel, polyká své obsidiány. A na hlavě se lesknou její diadémy.
Ničí ji, kárají, zavírají oči a pronášejí krutá slova. Neb pouze závidí, že už nemohou být na jejím místě. Že už nemohou nosit svá lesklá pera na odiv ostatním. Protože ta jejich už jsou omšelá, zlámaná životem, hýbou s nimi červi. Oči i kůže žloutnou a temně se kalí, jejich těla rozrývají hluboké strže a propasti.
A ona jako alabastr dráždí jejich oči, drásá jim nervy a rozmazavá na kaši. Černá pera lesknoucí se v divokých kovových odstínech. Tak těžké z ní spustit oči. Tak těžké na ní zapomenout. Bílá, hebká, tajemná, takřka nedýchající. Přitom nenese nic dobrého. Nese jen slepou touhu, která se usadí v hlavách ostatních. Nese slepou závist, která rozežere hlavy těch, co dříve stály na jejím místě.
A ostatní z ní strahy její krajky. Tak moc byla zakázaná.

Ztracené kroky zimy

11. ledna 2015 v 21:31 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Chodila světem, prošla ho celý a stejně jediné co chtěla, bylo vrátit se domů. Zapomněla ale cesty, možná nechtěla a možná úmyslně nebo možná musela. Ale o to už tu vůbec nešlo. Její nohy se prodíraly trnitou cestou, dřevité šlahouny vztahovaly po ní své ruce plné trnů ve snaze ji k sobě přivinout a ukonejšit. Ale o to víc se ona bála. O to víc chtěla dojít lepším zítřkům v teple domova.
Brodila se sněhem a její bosé nohy vypalovaly do sněhu krvavé šrámy. Zanechávala za sebou jizvy, ve kterých se schovávala zmrzlá tráva, a ona necítila žádné bolesti. V jejích šlépějích nikdo nechodil, každý se bál toho stigmatu, té křivdy. Nikdo, ani hladová lesní zvěř nezkřížila jí cestu.
Tiše polykala slzy a ve své hlavě bezuzdně křičela slova své zloby. Svého stesku, svého osamění...
Křičela slova, která nikdo neslyšel. Ale stále měla cíle, nebyla úplně ztracená, neb byl tu jeden, co ji nezatratil. Kdo znal jejího jména, hněvu i domova. Znal jejích slz, když ještě nekráčela bosa.
A ona musela učinit jediné. Najít třepot jeho opuštěného srdce a vykročit s ním. Vykročit s ním za jejím domovem, teplem a nadějí. Zatím však byla příliš krutá zima, než aby mohla najít někoho, kdo ve sněhu nezanechává stopy.

Dnes je den

9. ledna 2015 v 19:58 | Envy |  Vržena katapultem
Dnes je den, kdy se zase všechno. Co se zase všechno? Ale notak, přeci to také znáte...
Dnes je den, kdy Envy opět viděla své vnitřnosti.
Dnes je den, kdy se ukázalo, že ji karmánové systémy tohoto světa nenávidí.
Den je dnes, kdy ztratila jakoukoliv chuť.
Dnes je den, kdy zjistila, že povidla v krku pálí.
Dnes je dnes, kdy zjistila, že Amerika je až příliš daleko.
Den je dnes, kdy měla chuť vše kolem rozmetat.
Den je den, kdy zjistila, že nejspíš půjde na Há.
Dnes je den, kdy se ukázalo, že nic nevychází.
Dnes je den, kdy se uzlují a škubou vnitřnosti.
Dnes je noc, kdy si uvědomila, že nic nikam nevede.
Nic nikam nevede, co je to s tím světem? Kdy přestaly všechny cesty vést do Říma? Kdo jim dovolil, toho přes noc zanechat? Kdo stvořil tento systém hluchého odezírání? Kdo přivedl na svět tolik bolesti? Plácám kolem sebe rukama, působím tsunami, ale nikdo mě neslyší, nikdo neutíká. Co je to s vámi? Ječte, křičte na mě, bíjte mě svými slovy přes hlavu, jen hloupě nemlčte! Kričte jako křičím já! Křičte stejná slova, synonyma, antonyma, homonyma, nesmysly, přísloví i celé báje! Jen nemlčte. Copak ty vlny nevidíte, copak před nimi neutíkáte? Už mě nebaví ten váš laxní krok. Tak dělejte už něco, copak nevidíte, že svět se hroutí? A já stále biju o mříže! Vždyť mi uženete aneurysma! A vy pořád netečně necítíte ten lehký vánek mého zříceného světa...

Budeš vrahem sebe sama

4. ledna 2015 v 19:40 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Choulím se vlastní dlani a žádné myšlenky mi nejsou cizí, jsou mi cizí jen slova a lidi, kterými bych je měla oslovit. Ztrácím se. Nevidíte mě.
A pomalu na mě zapomínáte. Byla jsem vůbec? Stále jsem?
Nepamatujete. Nepamatujete mých tichých kroků, nepamatujete mých zelených očí. Stále jen zapomínáte o kus víc. A já přestávám mít, co tisknout v dlaních.
Můžu křičet, jak chci, nemá to žádného účinky. A kolem stále zaznívá: děj se, co děj!
Ale já na to nemám sil, nemůžu takhle ležet stále dál a jen doufat, že voda nevteče do mých plic, to jen ty tiše přihlížíš. A mé tiché hrozby nemají sílu zasáhnout tě, vrací se ke mě a potápí mě hloub. Tak to jsi chtěl?!
Ale já vstanu, nebudu jen nehybně přihlížet tomu, aby se mé rty chvěly v pohledních zbytcích agónie. Postavím se ti do cesty a nedovolím ti jít dál. Nebudu mít slitovaní, ani ty jsi neměl. Už jsi mi kopal hrob a tkal černý závoj tvého mlčení. Nebylo to tak, jak ostatní mysleli, nebyla jsem já tou špatnou, to jen ty jsi by hluchý a odmítl jsi živé kolem sebe. Na vše jsi zapomněl. Vše jsi zabil, zahubil a pohřbil. U mě to však udělat měl čas. Ale tomu se dá občas utéct. Neuteču sobě ani svědomí, ale času a tobě ano, alespoň na chvíli, uteču o malý krok a před světem se skryji.
Nevíš, co čekat. Taháš šipku po dřevěné desce, nedostáváš žádné odpovědi neb k tobě nikdo nemluví. Tak jako jsi ty mlčel, mlčí ti, kteří znají odpovědi. Nejsi hoden toho poznání, nevydal jsi se stejnou cestou, to ty jsi chtěl být kat a srážet hlavy zapomněním.
A teď stojíš, čekáš, co bude a neznáš cesty dál. Ve dveřích stojí silueta, ty jí ale nepoznáváš, neznáš. Neznáš totiž jména. A sám ztrácíš pevných obrysů. Ztrácíš se ostatním. Mluvíš neslyšen, chodíš neviděn.
Já tvému soudu unikla, ale ujdeš i ty svému vlastnímu meči?