Březen 2015

Nic už není jisté

28. března 2015 v 19:31 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Nastalo ticho, tak hluboké ticho, že bych se vlastně měla začít bát.
Strach ale nepřicházel. Proč? Snad se někde zapomněl. Snad si našel lepší oběti. Ale je to zvláštní, snad mi jeho přítomnost i chybí.
Ale stále mi jedno nedá spát. Do omrzení mi vrtá hlavou.
A možná, že mě dokonce i naštval.
Tak outrpně jsem celé věky snášela jeho přítomnost a teď mě jen tak opustí? Vymění mě za jinou takřka neexistující esenci tohoto světa?
Nevěrník. A já nevím, co dělat.
Mám snad běžet, či si konečně sednou, zastavit se a znovu klidně dýchat? Co mám dělat? Teď už nikdo neštve mé kroky.
Zem mi není dost pevná, úkryt dost jistý a ani moje hlava se zdá dnes býti cizí. Cizí víc než obvykle.
Nabouralo mi to mé zvyky a tradice. Stává se ze mě vykořenělý barbar, který zapomněl dobrých móresů.
A ticho bylo stále hlubší.

Tak vraťte mi čas...

22. března 2015 v 21:56 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Envyin mozek začíná podléhat náporu uběhlých let. Umdlívá pod nánosem nekonečných dat a faktů. Ztrácí své imaginární světy, podoby a životy. Stává se osekaným běžnou realitou a bojí se toho, že zešedne. Že se stane také jen pouhým faktem. A možná ani to ne.
Možná, že na něj lidé zapomenou.
Řídne a stává se bázlivým, není si jist sám sebou a hledá své kořeny. Prahne po renesanci věků i sebe sama. Chce se uchýlit do svého dětství, neb to je to nejryzejší. To jest jediné pravdivé, nezkažené. V něm je záchrana, kterou s postupem let ztrácíme.
A přesto je i ostrůvků naděje. Pro nás už odrostlé dětským hrám a zvykům. Pro nás jsou určena místa u oken do zahrady jara a mládí. U oken, která vedou skrze čas a naše čivy sledují jiné, sledují ty, kterým je ještě přáno.
To ale není renesance v pravém slova smyslu, je to jen náhražka něčeho, po čem tak prahnu.
Chci otočit tok času, chci být zase svou a oproštěnou od balastů světa.
Dojít až ke kořenům. A už je nikdy neopustit...