Jeden večer zpitého světa

3. dubna 2015 v 20:27 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Stát jen opodál a tiše se dívat. To ti vždy šlo, čekal jsi až otevřu své šapitó.
Až velká světla pozhasínají a na stěnách se objeví ty malé třpytné odrazy rozlámaných sklíček pyšných zrcadel. Až odbyje ta daná hodina a já opět budu tou černou labutí vyschlého jezera.
Stával jsi v rohu, hned vedle barokního ušáku tohohle pikareskního románu. A jen jsi čekal až se dovaří černá káva ve staré džezvě po babičce, jejíž cín se pomalu ztrácel v tom černém moku a trávil všechny kolem. Jen jsi čekal až zase rozleji to bowle s dávno zapomenutým receptem do křišťálových sklenic čirého zoufalství.
A s chutí černého čaje dalekého Cejlonu s mlékem jsem jen seděla na lenošce, co si hrála na biedermeier. Znuděně jsem si okusovala nehty, jeden po druhém a čekala, jestli se přece jen neposadíš.
Ten ušák byl ale určen někomu jinému, starci nevzhledných rysů a skoupé povahy. Šapitó se plnilo maskami benátského karnevalu.
Tolik osob v negližé s marnou snahou napodobení rokoka. Kdo se na to měl dívat...
Vlasy nedbale upravené elektrizovaly s každým pohledem, snad se až příliš nehodily ke krajkám šatů z empíru. A jako dobrá hostitelka dolévala jsem kávu s úslužným úsměvem hadích očí. Jako poslední usedala jsem k prostoduché zábavě, protože ty sis nikdy nesedl.
Neohrabané hry malých nymf nabývaly na síle, jak k smíchu byl ten vodní hmyz. Pozbyly soudnosti a nevěděly, jakou ruletu hrají. Tady se hrálo o duše a nikdo nebyl nikdy vítězem těch královských šarád. Chtěly táhnout střelcem protihráče.
Sametka, která sklouzla z krku až k mým kotníkům. Snad tajná zpráva? Snad tajný splín?
Nebyl jsi hráčem, ty jsi byl arbiter mundi a já slepá Themis.
Staré osudy třeštící po sblížení a přesto vzdálené. Bál ses překročit čáru. Nechtěl jsi usednout do křesla mnou ti připraveného, nechtěl jsi se opít sektem téhle netečnosti. Neb jsme byli vyšší tohoto řádu, jejich pravdila nás nemohla zasáhnout. Stále žijící, nikdy nespící hříšníci a přeci nejpřímnější. Já je nelákala do svých tenat, oni tu cestu hledali sami. A přesto jsi mě nemohl snést, nikdy jsi nepil na mé zdraví, nikdy jsi nesáhl na empírové šaty, co jsi měl tak rád. Možná kdyby je měla některá z těch malých lehkovážných děvčátek. Ale to já už dávno nebyla, stará jako první úsvit a přesto i po těch mnoha érách jsem pro tebe zůstávala nedotknutelnou Selénou.
A pštrosí pera zpupných tiár okolo, lesk křišťálových lustrů a hlučný smích karmínových rtěnek skryl tvůj odchod. Neb jsi to vzdal a červený samet koberce nesl tvé kroky nahoru po schodech. Mocný arbiter mundi svůj osudový let vzdal a prodal duši za směnku pohledů černé labutě.
"Tak i ty, Brute?" nesl se k tobě můj hlas, aniž bys opět stál u léty prosezelého ušáku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama