Květen 2015

Echo z hlubin

26. května 2015 v 20:04 | Envy
Rozběsněný příliv. Vlny, které se tříští o mramorové skály. Rozbíjí se o bílé skály, které ční z těch největších hloubek. Z hloubek nikdy neviděných, protože na jejich dno nikdo nikdy nedohlédne.
A vítr, který před tím tak běsnil, způsoboval takový lomoz, hnal příboj na skály, teď pomalu utichá. Nestrhává listy ze stromů, nevyvrací kmeny, nežene plachetnice pod mocné vlny nekonečného oceánu.
A já se bojím, zda už není pozdě. Zda jsem nepromarnila ty nejbouřnější okamžiky, kdy každý hledal příbytku a já snad měla právě v tu chvíli vyjít ven a hledat ji.
Protože teď se bojím, že už je dávno ztracená, hlubo pod přívalem nové a nové vody. Že už se Envy ztratila, je příliš daleko, hluboko, než aby se mohla vymanit zpět k hladině, že už ji nedokážu zachytit a vytáhnout ven.
Envy se možná ztratila spolu se svými slovy hluboko pod nánosem dat a faktů, pod něčím co je jí naprosto cizí.
A její svět ztrácí krásných modrých barev, ztrácí toho, co je mu tak vlastní. A místo toho ta hloub, ze které není úniku nabírá tmavých stínů, přišívá je jeden po druhém na svůj promočený kabát.
Na konci toho všeho, ale opět prosvítá světlo, jakási zář, jakýsi nový svět. Svět, který může Envy objevit. Svět, který může Envy kolonizovat.
Protože ona i ze svého pádu míní něco vytěžit, nenechá se zahrnout a ztratit se pod čímkoliv, co není z její hlavy, čímkoliv, co by se snažilo dobýt její svět.
Protože nakonec i hluboko pod mořem se černobílý svět změní na ten temně modrý.