Prosinec 2015

Nastavuji svoji tvář

27. prosince 2015 v 21:51 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Kráčím, kráčím mezi vámi a v rukou držím dlouhou svíci. Je zapálená a v ohni se odráží mé tiché oči. Kráčím tmou mezi vámi, kterou jste zaplnili svět kolem sebe a v praskajícím plameni se zračí kus mého já. Oči mocně žhnou.
Dlouhé šaty halí poslední světici, dlouho jí nezůstane, osud jí postavil do cesty až příliš mnoho tenat. A jednomu z nich se vydává svtříc.
Procházím mezi vámi a nikoho si nevšímám, mám jasný cíl, jen mě rozptylujete. A snažíte se marně sfouknout mojí svíci. Přivoláte tak ale jen větší tmu, z oblohy se snesou havrani, jestli jste se báli mých očí, pak se bázlivě pokloňte před těmi jejich.
Kostnatá, holá ramena, fosforeskují a davají srdci svatozář, víc není vidět, nepotřebuji, abyste mě soudili. To já tady budu vynášet rozsudky. A plamen se tiše chvěje, kreslí živé stíny, rozehrává v mém obličeji mocné divadlo. Rty, které se zkroutily k úsměvu, odhalují bezpočet nožů... v jejich ostří se nesměle odráží mihotavá zář.
Chtěli jste mě zapudit, vyhnout se soudu, přestat se bát, ale já vás stravuji ze stínů. Útočím ze zálohy, čekám, až nebudeš připraven. Nezapomínám. Nesmazávám křivdy. O to víc trestám po letech.
Má slova ubližují, trýzní a trhají tě v malé kousky. Toužím tě sžírat ze vnitř.
Kráčím temnotou se zapálenou svící, karmínové rty, jeden mocný nádech a všude je tma. Teď se začni bát.
Nevidíte ze mě nic, ramena zakryl šál z čiré netečnosti. A vypočítavé oči vydají se na lov, tak jako za tichých nocích, kdy kameny tížíly až příliš mocně.
Stala jsem se tím, čeho jsi se tolik bál, svou druhou půlkou, kterou jsi přede mnou schovával. Stala jsem se lovcem černých koček, které okusují půlnoc v nejtemnější její čas, stala jsem se pojídačem cizích duší, vodníkem, který sebou stáhne nevinné. Poslední připomínkou časů, na které je lepší zapomenout.
Sžírám vás, trhám a rdousím, tak jako jste rdousili mě, ostré zuby nerostou jen tak. Každý si jich musí nějak vysloužit.
Stala jsem se poslední vzpomínkou na sebe samu.


Za branou je armáda myší

12. prosince 2015 v 20:09 | Envy |  Mé jméno je Envy... pouze Envy
Chytám do rukou spadané listí, nic mi nedává smysl. Bloudím. Znovu a znovu se ztrácím.
Ale chci se nalézt. Zas najít svou cestu z temného podsvětí divokých myšlenek. Krouží kolem mě jako supové. Jako hejno myší čekající na svého Krysaře. Kde je má flétna?
Proč jen nemůžu popadnou dech?
Jen čekám, kdy mě začnou žrát od nohou, od nohou... pochází ale z hlavy, tak kde se tam dole vzaly? Proč doputovaly až tam?
Sklepala jsem je dolů během za vidinou vlastního stínu. Spadaly jako ty listy, bez možnosti návratu. Jsou ztraceny, stejně jako já. A jejich bzučivá armáda se teď bouří, hledají svého Napoleona. A já se před nimi klepu hrůzou.
Snad jedna pochodeň, snad dlouhý průvod tichých poustevníku na cestě lesem za moudrostí starého kmeta pomohl by. Tak vemte mě sebou!
Snad jeden kámen hozený do jezera rozbije kal hladiny a ukáže mi, kdo jsem. Snad mi ten odraz nebude příliš cizí. Snad se v něm najdu...
Rozmetávám hradby kolem sebe, budované taková léta a dlouhé zimi, snad doufám, že ti, kteří je obléhali, budou znát toho, proti komu zvedli svá kopí, svá slova.
Možná ani už neví proti čí zdi stáli, na koho zanevřeli. Měli důvod, sama jsem jim ho dala, nejsou na vině.
Stala jsem se tím, čím jsem musela, k čemu mě dohnali, co nesnášeli. Rozdělila jsem a panovala. A ztratila jednu svou půlku. Doufala jsem ve šťastné shledání.
Snad se schovává někde pod mostem a hraje na flétnu, kterou jsem pozbyla, hraje tak, aby mě sežraly. Aby mě pozřely do poslední kostičky, aby došla pomsty. Že jsem ji odložila, odpárala od sebe a tiše šla bez ní dál. Za to, že mi narostly zuby, kterými jsem rvala maso z ostatních. Za to, že jsem rozhodla stát hyenou ostatním.
Myšlenky jako myši nahlodávaly mé svědomí, zda jsem to všechno stále já, zda jsem se už příliš neodcizila původní idei.
Jako krvelačné předzvěsti běhaly mi tiše pod kůží...