Leden 2016

Větve jsou prosty hrdých valkýr

12. ledna 2016 v 20:35 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Pověs mě na větve mocného Iggdrasilu, ať si navždy zapamatuji mocnou, modrou zář oblohy nad námi. Ať si navždy do paměti vryji stálé cesty nevyzpytatelných hvězd, ať ještě jednou pozoruji cesty jejich bosých bílých nohou.
Pověs mě na větve Iggdrasilu a pomalu stahuj kůži, ať žádný runa neuteče tvým očím. Čti můj příběh a pak ho zas zapomeň. Jen si pamatuj ty zelené oči, který splývaly se zelení stromu, ze kterého jsi chtěl vyřezat svůj luk. Já měla být tvůj šíp.
Měla jsem být nepolapitelná jako tichá laň uprostřed lesů. Běloskvoucí jako čerstvý sníh, který na zem poslal Ódin při jedné za svých nočních bouří.
Vyřež ty žebra, ten korzet, který mě tak svazuje. A vryj do nich slova, přidej k té záplavě run, v tiskni do nich písně, které už dávno nezpívám. Snad potom uroní slzy i samotná Freya.
A osedlej Sleipnira a nech mě tiše vrůst do věčného Iggdrasilu. Ukaž světu ruce s rudými runami na nich. Ukaž, co jsi dokázal s nespoutanou valkýrou.
S padlou valkýrou.
Neboť jsem si tě vybrala.

Ještě jsem neřekla dost!

9. ledna 2016 v 21:49 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Uvnitř stále ještě zní ta samá symfonie, už tolik let se rozeznívá ve vlhkých dutinách, zalézá do každé možné skuliny. A prostupuje vše, co je aspoň trochu živé. Ano, tak to má být. To máš slyšet, když překotné utíkám, když se jen znuděně procházím, když ledabyle vyklusávám napříč svým životem.
Svým pohybem rozmetávám staré pořádky a nutím vše vymýšlet nový řád, nic nesmí ustrnout. Zkostnatět. A má žebra piští jako píšťaly pod údery dechu - starého, šíleného varhaníka.
Šíleného úplně stejně, tak jako před léty, když teprve přišel na svět. Rozhodl se hrát, zkoušet, co vydržím, drtit mě pod svými prsty.
A já se mu poddávám, jsem mu plně odevzdaná. Nevinná, ležící, snad nezkušená holčička. Zmítá se mnou život. A já se vznáším ve vzduchopráznu. Ale nejsem bezbranná, umím říct dost a nastolit své pořádky, ideje pro daný čas.
Dokáži zadržet dech, umlčet ruce toho starého blázna, zastavit nové přestavující se pořádky, zapřít samu sebe. Snad se přitom ztrácím hluboko, hluboko ve své melodii, která neutichá. Neutichá ani když se snažím být hluchá sama k sobě. Když se snažím celá utichnout a stát se pouhou ozvěnou okolí, pochopit ostatní, uslyšet jejich vlastní melodie, jejich písně. Uslyšet tu tvou. Už jednou jsem jí byla na doslech. Už jednou jsem témeř slyšela. Ale mé srdce se třáslo příliš hlasitě, dech všechno přehlušil. A snad jsi za to rád...
Snad ten okamžik zanedlouho příjde, melodie tiše utichá, jen tiše probublává pod tím, co v nás všech zaplavuje plíce a pokouší se o rozum. Usínám, ale jsem daleko, dál než bych si přála být. Tady nic neuslyším, neodhalím tvá tajemství.
A proto se nechci jen tak lehce vzdát, jsem jen ta zatracená holka, co čeká na podaný prst, aby ukousla celou ruku, skočila po příležitosti. Tak jen hraj, hraj dál!
Protože já jsem ještě neřekla dost!