Březen 2017

Jako ony

31. března 2017 v 21:19 | Envy |  Vylezlo z Černé díry
Netuším, jak těžká bude cesta, nevím, zda mám nějakých bezbolestných alternativ. Či zda se můžu nachvíli zastavit a vydechnout. Jsem malá liška a plížím se lesem. Plížím se po své cestě, plazím se nízkým porostem, životem. Bojím se honců.
Kráčím po tvém boku, proti tobě. Nastávají okamžiky, kdy jsi mým nejhorším nepřítelem.
Kypím, utíkám a zase se vracím, bez zájmu očkem pozoruji, zda se zajímáš. A znovu kopu, odháním tě. Nebylo to dostatečné. Jsem okopaná kobyla nesnášící nezájem.
Jsem žárlivá šelma, která rve vše kolem. Mám uvnitř sebe strach, nejsem ti dost dobrá. Nejsem zajímavá. Nejsem...
Mám v tobě tisíc lásek a jen jednu zášť. Ta ale živí vše kolem mne. Hluchá k praskotu stromů, hluchá ke kvílení hvězd. Vháním se do propastí, následuji svoji slepou tvář. Následuji žár předešlých nocí a chci je zpět. Chci zpět to nedomrlé mládé, které jsem ti napospas vydala. Nebyl na to ten správný čas.
Co je dáno, už se nevrací.
Jsem malá liška, která chce zpět svou čest, nechci být do masa sedřená, nechci být jak nahá. Nechci světu odhalit své kořeny. Nechci se rdít hanbou. Chci být nejvyšší z nízkých, protože mezi ně jsi mě vehnal.
Chci být vyšší než ony, lepší... Kříží mi cestu, staré otrhané, hnusí se mi. Ale jsem jen další z nich. Snažím se od sebe utéct, snažím se nebýt sebou. Jsou dávné stíny, tak moc blízké, tak moc skutečné. Nemohu spát, jednou mě zničí.
Hnusí se mi jejich klíny, nejsem o nic lepší...
Jsem ztracená, nechtěná sama sebou. Jsem svým nejvyšším soudcem, propastí na konci cesty. A ony mě v ni ženou.
Snad šlo by zapomenout?
Snad šlo by být zase sama sebou.